Lidé od milířů
Dřevěné uhlí bylo po celá staletí nezastupitelným palivem nejen pro hutě, hamry, ale pro všechny řemeslníky, kteří pracovali s kovy: kováře, zámečníky, nožíře, kotláře, konváře, zvonaře, stříbrníky a zlatníky. Své místo mělo i v domácnostech. Proto byli uhlíři nepostradatelní a i přes rozporuplnou pověst svého samotářského řemesla vážení a žádaní.
Produkce dřevěného uhlí je spojená s počátkem výroby kovů u starých Egyptanů a Sumerů před více než 5 000 lety. Brzy se začalo používat i jako domácí bezdýmné palivo a dokonce jako medikament na trávicí potíže. Čisticí vlastnosti této suroviny k ošetření pitné vody využívali staří Féničané a Indové. Později byly saze z uhlí využity i jako pigment a dřevěné uhlí v prášku se stalo důležitou přísadou střelného prachu.
Zlaté uhlí
Předpokládáme, že dřevěné uhlí se v českých zemích zpočátku pálilo v kruhových, asi metr hlubokých jámách. Od 14. století ale spotřeba této suroviny vzrůstala, a tak se začaly používat milíře (z něm. Meiler), speciálně stavěné hromady při hutích a v lesích. Zlaté časy měli uhlíři ve 14. a 15. a později v 18. a 19. století, to v souvislosti s výrobou železa ve vysokých dřevouhelných pecích.
Lesní samotáři
Uhlíři odcházeli do lesa za prací na celé týdny, a co potřebovali, vozili na kolečku s sebou: nářadí i potraviny. Na místě mívali boudy, v létě jen z kůlů nebo prken zaražených do země šikmo proti sobě, nahoře zkřížených, svázaných a pokrytých drny, mechem a smrkovou kůrou. Byly samozřejmě bez oken a s jednoduchými zasouvacími či sklápěcími dveřmi. Zařízení tvořila jen lůžka z trámků, vystlaná slámou a houněmi. Pod nimi (někdy také u stropu) skříňka na potraviny. Uprostřed bylo kamenné ohniště.
Zločin a trest
Práce s ohněm v osamocení byla zvláštní a tajemná. Při práci mohl uhlíř snadno přijít k úrazu nebo onemocnět, nejčastěji tak, že z tepla u hořící hromady přecházel do chladu. Kromě toho byl ve smrtelném nebezpečí, kdykoliv vylezl na žhavý milíř. Kouř a vůně dehtu zaháněla zvěř, jedinou společností tak byli poletující sovy a netopýři.
Více než zvěře se však uhlíři báli zběhů a podobné chátry, jíž se les stával útočištěm. Slídila okolo a čekala na okamžik, kdy se muži vzdálí, aby vyplenili boudu a odnesli zásoby i šaty. Ty, které se podařilo polapit, stihl krutý trest - skončili ve žhavém milíři, v jámách, do kterých se chytali vlci, ti šťastnější jen přišli o prsty.
Lesní umění
J. L. Hartyg v knize Umění lesní (1823) udává, že pro uhlíře je několik věcí „nejhlavnějších”, mezi nimi například znalost, že pro vysokou pec je nejlepší uhlí z tvrdého dřeva, zatímco pro hamr a kování železa z měkkého. Doporučovalo se pálit uhlí od května do konce září, poněvadž jindy „zem a povětří tuze vlhké a noci tuze dlouhé jsou". Když to ale bylo třeba, pálilo se celoročně, zejména pro hutě.
Pálení milíře
Princip výroby dřevěného uhlí se v běhu věků výrazně neměnil. U nás se od středověku pálilo ve dvou typech stojatých milířů - německém a slovanském, které mají kruhovou základnu a skládají se do homole. Pálila se polena o délce 0,75 až 1,5 metru, která se ale předtím nechávala 4 až 12 měsíců vysychat.
Milíř se zapaloval časně ráno, aby se podle unikajícího kouře poznalo, kde netěsní. V horní části pláště uhlíř propíchal dýmníky, a když prostor uprostřed kolem tzv. krále vyhořel, plnil se znovu hořlavým materiálem, dokud se nezuhlil čepec milíře a nezačal sesedat. Šedivý kouř se přitom měnil v nahnědlý a posléze v takřka bezbarvý zapáchající po dehtu.
Uhlí, dehet, kolomaz
Pak podle Hartyga „uhlíř musí několik řad děr hlouběji dolů píchati, aby tam oheň zavedl, a svrchní díry ucpat, aby oheň tam zhasl. Tím způsobem uhlíř dál pokračuje, až se poslední lufty hodně hustě na spodku milíře propíchají, pročež celý milíř na uhlí se spálí.“ Klasické milíře z měkkého dřeva hořely asi tři týdny, z tvrdého o něco déle. Homole pak nejméně den chladla, přičemž se muselo zabránit přístupu vzduchu. Poté se milíř postupně rozebíral, uhlí se třídilo a zalévalo vodou. Doplňkovou činností při pálení dřevěného uhlí bývala výroba dehtu a kolomazi.
Poslechněte si Špalíček lidových písní věnovaný lidem od milířů!
Zdroj:
Andrea Poláčková, Živá historie 2014, č. 7–8, s. 32–34;
Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta 2007;
Hlávka, Jiří – Kadera, Jiří: Historie železářství a uhlířství v českém lese. Planá 2010.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Analytička o Dukovanech: Korejci tvrdí, že staví efektivně. Francouzi nabízí evropskou technologii
-
Kastrace jako podmínka pro změnu pohlaví by mohla zmizet. Rozhodne o tom Ústavní soud
-
Boj s dezinformacemi na Tchaj-wanu v čínském stínu. ‚Využívají strachu z války,‘ vnímá ověřovatelka
-
Když broučci obarvují Campari