Manželé Štalmachovi: Dali jsme si pusu a zahřmělo! V objetí jsme zůstali až do svítání
Příběh Vlasty a Ladislava je jako vystřižený z pohádky, kde o lásce rozhodla tři setkání. Dvakrát mladá dívka zahlédla svého prince, ale až třetí setkání bylo osudové.
Manželé Vlasta a Ladislav Štalmachovi ze Suchých Lazců jsou svoji už 57 let. Otoček a zvratů prožili mnoho, ale nikdy neohrozily jejich lásku. Jemu je 80 let, jí o tři roky méně. Poprvé se potkali před domem Vlasty, když Ladislav coby osmnáctiletý mladík zastavil v Podvihově s partou cyklistů, aby opravili defekt na pneumatice. Vlasta jim se sestrami nabídla buchtu a něco k pití. Už tehdy se zakoukala.
Podruhé Ladislava tajně pozorovala s kamarádkami v lese, když přijel s kluky na čundr. Až třetí setkání v roce 1965, kdy už měl Ladislav po vojně a po boku přítelkyni, rozhodlo.
„Měl jsem dopolední směnu. Bylo krásně a šel jsem pro svoji přítelkyni s tím, že půjdeme na zábavu. Ale ona najednou, že ne. Tak jsem znuděně šel k autobusu a viděl tam Vlastu. Takové krásné kotě si člověk zapamatuje. A ona šla na tu zábavu.“
„Tam jsme tančili už jenom spolu, pak mě doprovodil domů,“ dodává Vlasta. „Přišli jsme k jejich vrátkům, dali jsme si pusu, a to zahřmělo! Byla půlnoc a my v tom objetí takhle nakonec byli až do svítání! Ani jsme nemohli mluvit, jak jsme měli oteklé rty,“ vypráví Ladislav.
Pak už se vídali. „Moc se mi na něm líbilo, že byl slušný a nic si na mě nedovolil. Cokoli se mi nelíbilo, tak to dodržel a nedělal.“
K intimnostem docházelo na jedné klidné mezi a Vlasta brzo přišla do jiného stavu. Ladislav byl šťastný, ale Vlasta se to bála říct doma. „Mamka se chytala za hlavu, ale řekla, že se nedá nic dělat, takže se budu vdávat.“
VIZITKA
Datum svatby: 4. března 1967
Kde: na městském národním výboru v Opavě a lásku si slíbili i před církevním oltářem v kostele sv. Ducha
Zajímavost: Ženich svatbu málem prošvihnul, protože napadl sníh a do Podvihova, kde měl vyzvednout nevěstu, dorazil s velkým zpožděním
Děti: 2
Brzy po svatbě, na začátku srpna 1967, se Vlastě a Ladislavovi narodil syn Vladislav. „Ladislav měl hodně kamarádů, bála jsem se, že bude víc s nimi a rodina pro něj bude naopak upozaděna. Ale naštěstí se stal pravý opak.“
Čtyři a půl měsíce v bezvědomí
Žili šťastný a spokojený život, než přišel rok 1985. Toho roku potkaly Ladislava tři vážné dopravní nehody, kdy jen o vlásek unikl vážnějším zraněním a možná i smrti. To ještě netušili, co potká jejich syna. „Vláďa byl měsíc na vojně. Vraceli se z cvičení v lesích, když v tom se na náledí srazili s autobusem. Všechny vojáky na korbě smetl do vozovky. Tři kluci ze Slovenska to nepřežili,“ vypráví se slzami Vlasta.
Syn byl převezený do nemocnice v Plzni, kde ležel čtyři a půl měsíce v bezvědomí. „Lékaři mu dávali jedno procento na přežití. Jezdili jsme tam pořád. Nic se neměnilo. Až na Velikonoce jsme mu tam vzali vajíčka, ukázali mu je a on po nich chtěl sahat.“
Lékaři jim navrhli, ať s ním jeden z rodičů zůstane v nemocnici po dobu měsíce. „Všechno mi tam zařídili. Mohla jsem si ho brát ven, cvičit s ním a udělal neskutečný pokrok,“ vypráví Vlasta a zároveň přiznává, že v tomto těžkém období se s mužem i několikrát pohádali. „Všechno se musel učit zase od začátku.“
Kateřina
Manželé toužili mít po Vladislavovi další dítě, ale tentokrát se nedařilo. Vlasta dokonce jezdila do lázní, podstoupila nejrůznější typy léčby, ale nešlo to. Možná proto přilnuli k malé holčičce Kateřině, o kterou se Vlasta s láskou starala v dětském domově, kde pracovala. Obě si k sobě našly cestu a jejich pouto sílilo.
„Vždycky jsem dostala povolení a brali jsme si ji na víkendy domů. Jednou za ní byl její biologický otec, ale tím to skončilo. Tak si na mě zvykla, že vždycky plakala, když jsme se loučily. A já taky. Nakonec to byl manželův nápad si ji adoptovat.“
Život je květ, pro který je láska medem.
Viktor Hugo
Zažádali o pěstounskou péči. V průběhu vyřizování žádosti přišla ona osudná nehoda syna Vladislava. „Hodně lidí nám to rozmlouvalo, že to nezvládneme, ale vzali jsme si ji. Hodně věcí se bála, bála se sněhu i vody, všechno jsme ji vlastně taky museli učit od začátku.“
Dceru si pochvalují. „Povedla se nám. Je hodná, chodí nám pomáhat. Ví, odkud pochází a co si prožila, než přišla do dětského domova. Když se vdávala, musela k vlastním rodičům pro nějaké dokumenty. Vrátila se s tím, že její táta a máma jsme my,“ říká něžně Vlasta. „Katka nám dodávala chuť do života,“ shodují se.
Spanilá jízda i po 50 letech
Manželé Vlasta a Ladislav Štalmachovi poznali dobré i špatné. A manželská vášeň a společný netradiční koníček je spojuje ještě víc. „Jezdíme na spanilé jízdy a srazy veteránů,“ prozrazuje Vlasta. „Máme trabanty,“ říká hrdě Ladislav. „Moc se mi líbí, jak nám lidi mávají, užíváme si to. Já se vždycky vymódím, dám si takovou velkou žlutou mašli a lidem se to snad líbí,“ doufá Vlasta.
Až když jsme našli lásku, víme, co nám v životě chybělo.
spisovatel John Ruskin
Ložnici mají stále společnou. „Vlastu mám pořád stejně rád, miluju ji. Ona je fakt nezkrotný živel. Má tolik energie, že by ji mohla rozdávat a stále je žádoucí. Takže když stojí u plotny a já se na ni koukám, tak to se nedá vydržet. I v mých letech! A když si na ni ještě trochu sáhnu, tak to jsem úplně hotovej. Ani v hrobě si neumím představit, že bych tam byl sám. Chceme tam být jednou spolu.“
„Taky je potřeba si umět pomoct a vyjít si vstříc. Dovede hodně věcí odpouštět a vždycky přijde jako první, když je potřeba něco řešit. Se synem pomáhal, to by málokdo ustál…,“ myslí si Vlasta. „Hodně na něj myslím, třeba jen když jdu na nákup, jestli už nemá hlad a tak. Když mu řeknu, že je mi dneska špatně, jdu si lehnout, tak mi donese čaj a zajímá se. A opačně z mé strany je to také tak. To je láska.“
Kde měli svatební hostinu, proč neměli svatební tanec a jak proběhla svatební noc? Jak uspěli v manželském testu? Kde zažili největší romantiku? Poslechněte si silný příběh dalšího zlatého páru v pořadu Zlatá láska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.