Martinské účtování a hodování

Vojáci, žebráci i husy

Svatý Martin je patronem vojáků, zvláště jezdectva a koní, pastýřů, vinařů, žebráků i hus, které však na jeho počest tradičně končí na svátečním stole. Podle jedné z legend se mu ve snu zjevil Kristus poté, co v zimě rozťal svůj plášť a polovinu daroval třesoucímu se žebrákovi. Narodil se kolem roku 316 v Sabarii v dnešním Maďarsku. Ve francouzském Ligugé založil první západoevropský klášter a roku 371 byl zvolen biskupem.

Poslední hodovní termín

Dlouhou tradici má i martinské posvícení. K oslavám však byl i zcela prozaický důvod. Ve středověku začínal adventní šestitýdenní půst už po sv. Martinu a jeho výročním dnem tak vrcholilo hodování, pojídání masných a tučných jídel i taneční zábavy.

Hromada a sejpka

Na venkově se na sv. Martina uzavíral hospodářský rok, konala se obecní martinská hromada, shromáždění všech sousedů, které svolával rychtář. Na něm skládal účty z obecního hospo­daření, řešily se právní záležitosti, nájemci platili daň z pronajatých obecních pozemků a byli vypláceni obecní služebníci. To se nazývalo sejpka, protože sed­láci odevzdávali, tedy sypali obilí. Měli na něj nárok pastýři (slouhové) za celoroční pasení skotu, ovcí, vepřů a za chov plemenného býka. Odtud pochází název slavnosti bejkova svatba, užívaný v jižních a západních Čechách. Svůj díl dále dostali hlídači, kováři nebo hajní.

Martinci

Svátek sv. Martina přetrval v některých oblastech Čech jako termín, kdy čeledíni a děvečky měnili službu u sedláků, odcházeli ze staré a nastupovali na novou. Martinský termín je patrně starší než ten vánoční, konečně i tam, kde se čeleď střídala o Vánocích, se této změně říkalo martinkování. Prameny dokládají, že si propuštěná služebná chasa vedla často hlučně a nevázaně. Za martinky byla označována nejen čeládka propuštěná ze služby, ale i účastníci koledních obchůzek (chudí žáci v ten den procházeli českými středověkými městy).

Husa nejpěkněji zpívá

Dodnes živý obyčej přípravy martinské husy je sice rovněž odvozen ze světcovy legendy, byl tu však opět praktický důvod. Před nastávající zimou se vyřazovala drůbež, která nebyla určena k dalšímu chovu. Při svátečním obědě dostával nejmladší čeledín husí křídlo, aby při práci lítal, starší stehno, aby běhal a nebyl líný. Hospodář si pone­chal část prsní kosti (tzv. kobylku), z níž předpovídal průběh nastávajícího zimního období. Bílá kost věstila tuhý mráz a sníh, do modra zbarvená mírnou a vlhkou zimu. Blána z martinské husy se vkládala do bot, aby nohy neomrzly, nepotily se a nenarostla kuří oka.

Rohlík s mrkví

Další specialitou na sv. Martina jsou martin­ské rohlíky, pečivo z kynutého těsta plněné mákem, povidly a – představte si – i mrkví. Tvar symbolizuje rohy hovězího dobytka a má souvislost s podzimním ukonče­ním pastvy. Byly určeny jako výslužka pastýřům a odcházející čeledi.

Železný dobytek i jiskrné víno

Do západních Čech zasáhl kult sv. Martina jako patrona dobytka a koní, byly mu tak přinášeny obětiny. V kostele sv. Martina ve Všerubech si od kostelníka hospodáři kupovali železné figurky zvířat, koní, krav, volů, ovcí i koz. Jako obětinu je kladli na oltář a vyslovo­vali v modlitbě přání, aby svatý Martin jejich zvířata ochránil. Z legend o světci Martinovi vychází také jeho vinařský patronát. Podle jedné z nich zasadil v Tours zázračný vinný keř. O martinském dnu ochutnávají vinaři nové víno podle rčení „na sv. Martina jiskrná vína“.