Máte syndrom vyhoření? Léčit se musí i firma

Z pohledu laika by se mohlo zdát, že vyhoření obvykle nastává po letech vysokého pracovního nasazení, nedostatku odpočinku, času, spánku a odpovídajícího ocenění. „Opak je pravdou, syndromem vyhoření kupodivu nejčastěji trpí začínající profesionálové v pomáhajících profesích. Nemusí to být jenom lékaři, jsou to sestry, zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé, kněží...“ říká odborník, doc. MUDr. Jan Vevera, Ph.D., přednosta Psychiatrické kliniky FN Plzeň a hlavní psychiatr Armády ČR.

Krize z očekávání

Ptáte se, jak se mladému člověku vůbec může stát, že vyhoří? Jedno z vysvětlení poukazuje na tzv. krizi z očekávání. Vyhoření je popisováno jako důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou. Mladí lidé nastupují do zaměstnání plni ideálů a představ o tom, jak je práce bude bavit a jak dobře bude placená, sní o tom, že se stanou někým, kdo bude pro společnost něco znamenat. „To, že do práce chodíme pro zábavu a beze zbytku nás baví, se podaří několika málo šťastlivcům. Když se podíváme už do nejstarších literárních památek jako je Bible, tam je poměrně přesně vysvětleno, co je práce. Práce je trest za to, že jsme snědli jablko poznání. V potu tváře budeš jíst svůj chléb. To byla práce po naprostou většinu historie lidstva,“ připomíná doc. MUDr. Jan Vevera, „skutečnost, že část lidí považuje práci za smysl svého života, je záležitostí posledních pár desítek let. A pokud naše představa o práci je, že se tam chodíme pobavit a zaplnit náš život, pak se nesmíme divit krizi z očekávání.“

Zavaleni papírováním

„Na zklamání z pracovní reality se kromě nerealistických očekávání hodně podílí nárůst administrativy,“ zdůrazňuje doc. Vevera, „podle americké studie, která vyšla minulý rok, na jednu hodinu práce lékaře s pacientem připadají dvě hodiny úředničiny. Nemám důvod si myslet, že v České republice jsme lepší.“

Jak poznat syndrom vyhoření?

Jste zralí na diagnózu syndrom vyhoření? Jestliže ve vztahu ke svému zaměstnání pociťujete emoční vyčerpání doprovázené únavou, podrážděností a negativismem, lidé potřebující vaši pomoc pro vás znamenají už jenom nepříjemné problémy a práce vám nepřináší žádné uspokojení, pak pravděpodobně ano. „Syndrom vyhoření je vázaný na pracoviště. Když odjedete na dovolenou, příznaky vám ustoupí,“ vysvětluje doc. MUDr. Jan Vevera, „při vyhoření neztrácíme potěšení z příjemných aktivit, jako tomu bývá u deprese.“

Recept na vyhoření? Když nemůžeš, přidej!

Lidé se syndromem vyhoření nejsou flákači ani nezodpovědní. Vyhoření začíná tak, že člověk pracuje co nejlépe, snaží se. Přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena. To je ještě normální, v prvním stadiu své nemoci se pokouší dohnat všechno, co nezvládá, a pracovat stále víc a víc. „Má pocit, že ještě něco musí udělat. Vzpomenu na slavný výrok Emila Zátopka: Když nemůžeš, přidej! - tak to je ten správný recept na vyhoření. To,že si včas nestanovíme meze a nedelegujeme pravomoci a povinnosti na někoho jiného,“ popisuje doc. Vevera, „takže potom následuje další fáze, kdy už těm lidem je všechno jedno. Nabudou přesvědčení, že to už nejde zvládnout. A ten pocit, že něco být uděláno musí, vystřídá pocit, že se nedá dělat vůbec nic. Práce je pro ně jenom přítěží. Pouhá přítomnost druhých lidí je dráždí. Přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.“

Léčit se musí celá firma

Když trpíte syndromem vyhoření, vysaďte. Dopřejte si dovolenou. Promluvte si se svým šéfem a dohodněte se na opatřeních přijatelných pro obě strany. „Na syndrom vyhoření moc nepomůžou antidepresiva. Jejich indikace sice není automaticky špatná, protože pomáhají snížit stresovou hladinu, ale kauzální léčba je jiná než farmakologická, ta je manažerská. Je třeba vyhledat odbornou pomoc, jenže ta nestačí u toho člověka samotného. Léčit se musí celá firma nebo skupina, měl by se jinak uspořádat systém práce, systém zodpovědnosti na pracovišti,“ doporučuje doc. MUDr. Jan Vevera. Podpůrným léčebným prostředkem potom může být psychoterapie.

Prevence syndromu vyhoření

Chcete se syndromu vyhoření vyhnout? Neupínejte se jenom na své zaměstnání, naučte se pracovat i odpočívat, hýbejte se a hýčkejte se. Klinická psycholožka FN Plzeň PhDr. Mgr. Blanka Šestáková radí: „Idealistická očekávání jsou sice motivační pro jedince, ale většinou nesplnitelná. Člověk si musí vážit sám sebe a tím bude i reálně vnímat své možnosti a meze. Pravidelně dobíjejte baterky. Každý má svůj systém. Někdo četbu, někdo film, divadlo a někdo přírodu. Každému z nás něco dělá dobře a pohladí nás to po duši a to si pěstujme a opatrujme a nenechme si to nikým vzít.“

Syndrom vyhoření je novodobou diagnózou. Jméno jí dal román britského spisovatele Grahama Greena A Burnt-Out Case (česky Vyhaslý případ), který vyšel v roce 1961. Syndrom jako první popsal americký psychoterapeut německého původu Herbert J. Freudenberger v roce 1974, v jedné ze svých pozdějších publikací se svěřil, že ho diagnostikoval sám u sebe. Základní příznaky vyhoření tvoří triáda emočního vyčerpání, odosobnění těch, kterým pomáháte (redukujete je na problémy, které vám přinášejí) a nízkého osobního uspokojení z práce.