Měl ty dny mimořádné štěstí, vzpomíná na osvobození Plzně Zdeněk Větrovec

Plzeň, květen 1945
Plzeň, květen 1945
V dubnu roku 1945 se už vědělo, že západní fronta se blíží a v Plzni přibývalo těžkých náletů, na Škodovku a seřaďovací nádraží. Školy ukončily vyučování, městská doprava fungovala pouze omezeně, pak přestala docela. Zdeňku Větrovcovi bylo tehdy 15 let a bydlel tehdy s rodiči na Roudné

Naše rodina, právě z důvodu náletů, které zničily několik domů v přední i zadní Roudné, se tehdy přestěhovala do domu Dopravních podniků města Plzně na okraji remízy v Cukrovarské ulici. Otec, který byl zaměstnancem Dopravních podniků, využil nabídku jejich spoluzaměstnance, pana Synka, abychom se dočasné ubytovali u nich. A tak jsme si k nim přestěhovali matrace a spali jsme tam na zemi v bytě 1+1 všichni pohromadě. Tedy manželé Synkovi v kuchyni a my všichni rodiče, babička a děda, sestra a já v pokoji. Důvodem bylo, že zaměstnanci Dopravních podniků se svými rodinnými příslušníky mohli využívat velkého protileteckého krytu v prostoru nad zoologickou zahradou Iris naproti plynárně.

Jak jsem se přimíchal do tlačenice

V sobotu 5. května ráno mě poslala maminka na Roudnou, abych přinesl z krámu se střižním zbožím pana Malého blůzu, kterou tam pro mne má. Tak jsem si oblékl kalhoty pumpky, které se tenkrát nosily, šedou bundu a hnědou rádiovku. Potom jsem se vydal pěšky přes město. Blůzu jsem dostal, zaplatil a vracel jsem se opět přes Saský most do města.

Když jsem došel na náměstí, viděl jsem před radnicí a vchodem do kostela svatého Bartoloměje velké množství lidí a tak jsem se šel podívat, co se tam děje. V davu, i v některých oknech radnice se objevily československé vlajky a mezi lidmi byl i muž v uniformě, který držel v rukou československou státní standartu. Honem jsem balíček s blůzou strčil do jedné nohavice pumpek, abych měl volné ruce. Potom jsem se přimíchal do tlačenice kolem muže se standartou a dozvěděl jsem se, že radnice je osvobozená, a že se jedná se zástupci Říše o vydání Plzně německou armádou bez boje. Potom se celý shluk lidí dal za provolávání slávy republice do pohybu, průvodem jižní částí náměstí, kde byla tehdy protipožární nádrž a za ní ohromný transparent s textem: „Führer befiel, wir folgen“. Tento transparent před městskými záchodky už byl podpálen a hořel. Opět se ozývalo volání: „Ať žije Československá republika, ať žije svoboda!“

Průvod pak pokračoval dál směrem k Brance, dál kolem hotelu Smitka až k obchodnímu domu ASO, kde se stočil směrem nahoru ke Klatovské třídě. Vpředu pochopitelně šel muž se standartou, ale již také další lidé s československými vlajkami. Než jsme došli ke křižovatce, předjížděl průvod německý důstojník na kole. Lidé ho z kola strhli, odepli mu opasek s revolverem, ale bez zranění ho propustili. Dav se potom vydal směrem k německému vojenskému velitelství, které bylo asi 100 metrů od křižovatky, směrem na Bory. Tam se začalo jednat se stráží, ovšem bez úspěchu. V oknech v přízemí byly mříže a za nimi seděli němečtí vojáci s kulomety. Z vrat velitelství občas vyběhla spojka, ozbrojený voják, přes ulici do protějšího domu, protože bylo přerušeno telefonické spojení. Na městské poště už totiž také zapracovala revoluce.

Chvíli nato se objevil na křižovatce Klatovské třídy u Městského divadla vojenský motocykl s přívěsným vozíkem, ve kterém seděl německý důstojník. Hned jsme se kolem nich seběhli, abychom věděli, co se děje. Důstojník nám lámanou češtinou sdělil, že pokud se nerozejdeme, začnou střílet vojáci z těžkých kulometů, umístěných v dřevěných věžích, vystavěných v rozích střechy kasáren 35. pěšího pluku, do davu.

Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří…

Pak ale jeden z občanů shromážděných kolem motocyklu popadl automat, který měl řidič kolem krku a chtěl ho odzbrojit. Bohužel voják měl automat natažený a okamžitě stiskl spoušť. Část dávky dostal nešťastný revolucionář přes prsa a dav se okamžitě rozprchl všemi směry. Já utíkal směrem nahoru k Práci a přes křižovatku jsem vběhl do průjezdu domu u Rudolfů, kde jsem sklouzl a upadl. Blůza v kalhotách mi ochránila kleno před úrazem. Když jsem vstal, běžel jsem do prvního patra. Tam jsem se setkal s revolucionářem, který měl na hlavě přilbu s československým symbolem a pušku. Ten po chvíli řekl, že se v průjezdu něco děje a tak jsme se šli podívat. V průjezdu na zemi ležel ten postřelený muž. Revolucionář se podíval, jestli mu můžeme pomoci, ale zavrtěl hlavou, je konec. Vyšel jsem tedy zase na ulici, kde za nějakou chvíli se ozvalo z veřejného rozhlasu hlášení: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme vás občané Plzně a celých západních Čech! Oznamujeme Vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsem svobodni!“ Všichni jsme jásali.

Bylo kolem půl jedné a tak jsem se vracel zpět do Cukrovarské ulice k rodičům, kteří již pochopitelně měli strach, co se mi přihodilo. Později jsem se dozvěděl, že na Saském mostě, který jsem ráno přecházel oběma směry, byl zastřelen člen protifašistického odboje Jindřich Křečan projíždějící německou patrolou.

Osvobození Plzně

V neděli 6. května jsme se doslechli z rozhlasu, že americké jednotky již ráno vstoupily do města, a tak jsem plný radosti zase spěchal na náměstí Republiky. Tam už byli američtí vojáci s jejich vojenskou technikou, kolovými transportéry a džípy. Vojáci se objímali s civilisty, kteří jim přinášeli kytice šeříků. Rozdávali cigarety, dětem čokolády a žvýkačky. Na mne už nějak nezbylo a tak voják vytáhl náboj z kulometného pásu a podal mi ho jako upomínku. Potom jsem šel zase zpět z náměstí k rodičům, do remízy Dopravních podniků.

Tam už ale také byli Američané. Obsadili kasárna 18. pluku a před kasárny i v ulicích stály transportéry a džípy. Z náměstí, jak jsem se později dozvěděl, jsem odešel chvíli před tím, než začala přestřelka mezi německými ostřelovači ve věži kostel sv. Bartoloměje a Američany. Několik ostřelovačů bylo i na půdách i v oknech domů na náměstí. Střelba začala na určený časový termín. Přestřelka ale neměla dlouhého trvání a odpor by l potlačen. Pro střelce z věže si došla skupina amerických vojáků až nahoru.

Poslední přestřelky

U remízy Dopravních podniků se objevil německý ostřelovač na střeše školy dr. Edvarda Beneše. Začal střílet na americké vojáky. Ti opětovali jeho palbu střelbou z automatů a pravidelnou střelbou mu vymezili pás prostoru pro pohyb na střeše. Mezitím tank objel školu z boku Cukrovarskou ulicí, kde zastavil, natočil věž směrem ke škole a začal zvedat hlaveň děla. Nato ostřelovač vysunul bílý prapor a za chvíli ho američtí vojáci vyvedli ze školy.

Potom se ozvala střelba z věží redemprotristického kostela na Chodském náměstí a z věže bývalého hospodářského skladiště nad průmyslovou školou. Američané na palbu odpověděli a během krátkého času byly obě věže kostela od skladiště zapáleny hořlavými střelami. Posádky, pokud byly ještě živy, se vzdaly…

Zajímavé na celé této události bylo, že na tuto přestřelku jsme se dívali s celou řadou lidí z prostoru na rohu Cukrovarnické a Doudlevecké ulice, šikmo naproti 18. kasárnám. Vůbec nám nepřišlo na mysl, že bychom mohli být zasaženi nějakou zbloudilou střelou. Koukali jsme na tuto přestřelku snad jako v biografu! To, že jsem měl ty dny mimořádné štěstí, jsem si uvědomil až mnohem později.

Potom už následovaly oslavy vítězství na náměstí Republiky, přátelství s americkými vojáky, návštěvy jejich táborů a účastí na mnoha jejich akcích. Následovaly řady krásných vojenských přehlídek s mohutnou barevnou vlajkoslávou, doprovázených velkým aplausem z řad obyvatelstva. Dále probíhaly akce s hudebním doprovodem americké kapely nebo našich plzeňských orchestrů. Hráli krásné melodie, které mi dodnes nevymizely z paměti, především songy Glenna Millera. Také Vejvodova „Škoda lásky“ s anglickým textem „Vyvalte sudy“ byla často na repertoáru. Náměstí před radnicí pak sloužilo jako jeden obrovský taneční parket.