Milovník češtiny Pavel Eisner

Pavel Eisner se narodil 16. ledna 1889 v pražské německy hovořící židovské rodině, ale osvojil si i dokonalou znalost češtiny. Jak později napsal, „podle zákona silnější duchovní přitažlivosti patřím k Němcům, instinkt a svědomí mě táhnou ke Slovanům.” Na pražské německé univerzitě vystudoval slavistiku, germanistiku a romanistiku a své výjimečné jazykové nadání – literárně pracoval s celkem dvanácti jazyky – pak celoživotně zúročil jako překladatel, filolog, literární teoretik, historik a kulturní publicista.

V předválečném období se především věnoval překladům do češtiny z děl velikánů evropské literatury. Zvláštní pozornost přitom věnoval německým klasikům. Do němčiny pak převáděl texty, které svědčily o jeho niterném souznění s českým prostředím. Své poslání českého prostředníka mezi oběma kulturami pak ještě zvýraznil, když se po vzniku samostatného Československa stal redaktorem deníku Prager Presse – listu, který německy tlumočil oficiální vládní politiku.

Okupaci Pavel Eisner přežil v ústraní. Podle jedné verze díky šťastné náhodě; gestapo se mělo domnívat, že emigroval do Londýna, ale ve skutečnosti šlo o jiného muže stejného jména. Podle jiné verze Eisnera před deportací ochránilo manželství s nežidovskou manželkou.

Nespornou skutečností zato je, že Pavel Eisner nehledě na stálé ohrožení napsal v době německé zvůle pět knih, v nichž se vyznal z lásky k českém jazyku. Ten se mu podle názvu jedné z nich stal „chrámem i tvrzí“ a Eisnerův cit pro krásu a zvláštnosti češtiny snad nejvýstižněji vyjadřuje název posledního z těchto svazků: Čeština poklepem i poslechem. Všechny vyšly v prvních poválečných letech a na rozdíl od odborných textů o jazyce se setkaly se živým čtenářským ohlasem.

Není divu. Vždyť, jak také Pavel Eisner napsal, „jsou tři smrtelné hříchy autorské“: lhát, nic neumět a nudit. Prvních dvou se podle vlastních slov nedopustil. A ke třetímu podotkl, že velmi doufá, že ani tomuto hříchu nepropadl a nepropadne.

Své židovství Pavel Eisner tak jako mnozí jiní neprožíval nábožensky; osobní válečnou zkušeností se mu stalo osudem. V dopise, kterým v roce 1949 děkoval za blahopřání k 60. narozeninám, se však přece jen vyslovil. „Zda se židem cítíš nebo necítíš, na tom záleží dost málo,“ napsal. „Ale na tom záleží, abys žil jako slušný žid. Kdo je slušný žid? Inu, je to slušný člověk. Kdo je slušný člověk? Kdo víc dá, než přijal. Kdo dbá, aby od něho nepřišlo pohoršení.“

Dnes, 65 let poté, co Pavel Eisner zemřel, můžeme i tato slova přiřadit k jeho dědictví.