Mnohobarevná Evropa v Berlíně

Jednotlivé pořady hodnotí poroty složené z přítomných účastníků společného poslechu: ne každý účastník je porotcem, ale každý porotce musí být osobně přítomen. O pořadech se každý den na závěr poslechu diskutuje - diskuse je otevřena všem. Porota boduje do předtištěných formulářů podle stanovených kritérií, zahrnujících proces autorský i realizační. Pořad vlastní země porotce nehodnotí.

V kategorii dokumentů prokazovaly hluboký smysl pro dokumentární drama pořady skandinávské. Vítězný norský pořad The Work of Devil vyprávěl o zpěvačce Mari ze severského etnika Sami, která se vymanila z puritánské náboženské výchovy a našla cestu zpět ke kořenům svého původu. Nešlo tu jen o spor konvenční univerzální civilizace a potlačení vlastních kulturních kořenů, ale také o metafyzický svár přísného otcovského principu náboženské a pracovní výchovy s mateřským principem rodné země a jejích písní. To vše v jediném lidském příběhu, na jehož konci matka Mari s obavou, ale přece jen poslouchá zpěv dcery z rádia, zatímco otec by si to "ďábelské dílo" do domu nepustil.

Jedna z porot|foto: prix-europa.de

Rovněž oceněný, sociálně orientovaný finský Fish Island je dokument o rybářské továrně za polárním kruhem, kde jako v pasti svého osudu uvízl černoch ze Somálska. Ukazuje nebezpečí ekonomické globalizace bez lidské komunikace - černoch se nemůže naučit finsky, protože se s ním nikdo nebaví, těžce a zřetelně mluví do mikrofonu jednoduchou angličtinou, kterou zmáhá stejně obtížně jako svou vlastní existenci.

Naprosto jedinečný - byť neoceněný - byl nizozemský pořad o přistěhovalectví: rozhlasová performance pracující s archivními dokumenty, dobovými písničkami, citacemi a výpověďmi; to vše neseno na neutuchající vlně klaunství moderátora, který se zahanbující otevřeností staví lásku k národu na hranu fašismu, upozorňuje na nesnášenlivost skrytou v sentimentálních textech pseudolidových šlágrů, v dechovce, v populistických výrocích politiků, v alibismu úředníků i v nejisté identitě občanů Holandska. Výsměch vší ctihodnosti, bezostyšně antiměšťácký pořad, závislý na živelném moderátorovi - performerovi a jeho až kabaretiérském výkonu.

Kategorie rozhlasové hry ukázala, že teorie o kulturním zglajchšaltování sjednocené Evropy jsou zcela neopodstatněné: témata i styl zemí západní Evropy se zřetelně liší od poetiky středoevropské, státy bývalé Jugoslávie hovoří v jiné tónině než Skandinávci. Je to jistě i tím, že rozhlasové drama je víc než dokument závislé na umělecké slovesnosti. Pocit společné kultury Evropanů mi překvapivě poskytly inscenace, kde se projevila kulturní tradice a identita té které země: dánské vypravěčství pohádek, švýcarská psychologie, švédský rovnoprávný vztah dospělých s dětmi, nostalgická atmosféra starých středoevropských měst v rozhlasové "scénografii": společné kulturní dědictví, které nám umožňuje rozumět si přes až absurdní rozdílnost jazyků na tak malém území.

Závěrečný ceremoniál|foto: prix-europa.de

Kvalitu rozhlasové inscenace nedělá vnější zvuková bohatost - v éře digitálního záznamu už nejsme překvapeni ani kombinací fikce a dokumentu, ani všemožnou modelací zvukového materiálu. Zážitek z poslechu dělá příběh, text, a v něm jednající lidský hlas jako výraz živoucího organismu, hudba jako hlas instrumentu a lidský duch nad tím. Od dramatu lidské bezmoci a osamělosti až k "velkému plátnu" kouzelnické všemocnosti zahrnuje rozhlasová hra všechny hloubky i výšiny lidské existence.

V kategorii drama získala cenu britská hra The Wire - The Colony (hra o neschopnosti konkrétní akce na pomoc lidskému životu), finská hra End of Mendicants and Vagabonds, natočená na kryté plovárně a v sauně a rafinovaně promlouvající k nejhlubším místům v lidském srdci. Třetí oceněnou rozhlasovou hrou byla ruská hra O mé matce a o mně.