Na Hracholuskách pozor na vodníka

Na břehu vodní nádrže na rozhraní severního Plzeňska a Tachovska se už desítky let zjevuje vodník. Z úkrytu ho skoro pravidelně vyláká výletní parník, který po přehradě v letní sezoně projíždí. Zelená bytost se zjevuje vždy jen na chvíli, a to kus za silničním mostem zahouká. Jakmile se přiblíží loď s turisty, postává vodník na molu, mává podběrákem a láká k sobě dušičky.

Vodnická rodina

Parník připlouvá ke břehu a vypíná motor, aby vodník mohl z mola nerušené vábit dušičky. Poprvé se vodník na přehradě zjevil zřejmě už na konci šedesátých let, jak vzpomíná Jiřinka Pinkerová z obce Blahousty, ve vodníka se proměňoval její manžel: „Manžel pracoval jako technolog a nějaký kolega přinesl tento oblek z bazaru a dělal si legraci, že z toho budou dobré modráky.“ Modračky z toho ale nebyly, z původně vojenského obleku, určeného pro maskování vojáků v přírodě, se stal oblek pro vodníka.

I když se pak vodník na pár let ztratil, na tradici v 80. letech navázal zeť původního vodníka Zdeněk Srb. „Když se narodily děti, tak jsme jim chtěli udělat radost a pokračovali jsme ve vodnické tradici. Když jdu na houby a slyším houkat parník, tak běžím honem dolů k vodě vábit duše,“ popsal svůj vodnický úděl.

Tradice pokračuje

V rodině Srbů se vodničení dědí. Když nemůže Zdeněk, promění se ve vodníka jeho syn Martin. „Dostal jsem se k tomu v 10 letech, musel jsem počkat, až do kostýmu dorostu. Spojil jsem to dokonce s povoláním, voda se mě drží i v civilním životě, jsem chemický inženýr a pracuji v čistírně odpadních vod,“ prozradil. A někdy zezelená i Martinova maminka Miroslava Srbová. „Já vodničím zřídka, když nikdo není, asi třikrát za rok,“ přiznala. A vodnickému řemeslu už se učí i malá Štěpánka.