Nastaly dlouhé večery. Přijměte pozvání na přástky

Od poloviny listopadu, brzy po svátku sv. Martina, nadešel čas ke spřádání lnu. Nastala tak doba přástek. S malými přestávkami se předlo po celou zimu a končilo se zpravidla o Velikonocích, na Škaredou středu. Předení, stejně jako předtím péče o růst a zpracování lnu, bylo prací žen a dívek. Lněná a konopná vlákna se spřádala na přízi, která se smotávala do přaden a po vybělení byla připravena ke tkaní. Tkalo se většinou doma, nebo se příze nosila ke tkalci a přebytky se prodávaly. V tradičním venkovském společenství bylo pro domácnost zapotřebí množství plátna: to nejkvalitnější na košile, horšího na spodní a ložní prádlo, konopné a lněné třeba plachty a pytle.

Vřetánko, povesmo, přeslen

Nejstarším způsobem předení bylo na vřetánko a přeslici. To byla tyč zasazená do stojánku, v horní části s kuželem, na který se stužkou přivázalo povesmo (na Chodsku asi podle tvaru zvané vobláč), tedy chomáč vyčesaných vláken k předení. Z povesma přadlena vytáhla několik vláken, v prstech je slinami uhlazovala a stáčela v nit, kterou navíjela na vřetánko, roztočené na zemi jako káča. Vřeteno byla hůlka dlouhá kolem 25 cm se zesíleným dolním koncem, kde byl nasazený přeslen. Ten vřetánku zajišťoval svou tíhou stabilitu, a to se pak mohlo dobře roztáčet. Přeslen, kotouček z pálené hlíny, z tvrdého dřeva vylévaného cínem, z porcelánu nebo ze skla, býval různě zdobený, zvlášť když byl darovaný od chlapce děvčeti z lásky. Na vřetánko se předlo ještě dlouho poté, co byl vynalezen kolovrat.

Kolovrat namáhavé předení velmi urychlil, zvlášť když byl později poháněn šlapáním a přadleně se uvolnily obě ruce. Základem kolovratu bylo kolo zasazené do rámu, na němž byl připevněný stojánek na vřeteno. Kolo převodem přes šňůru roztočilo vřeteno jako cívku, a tak se na ně namotávala stáčená a hlazená nit. Přeslice s naditým kuželem stávala vedle kolovratu.

Ve velkých světnicích

Ke společnému předení, na tzv. přástky, se přadleny scházely kvečeru v hospodářství s velkou světnicí, v zimě už odpoledne, a rozcházely se až poté, co ponocný odtroubil desátou hodinu. Pracovat společně v jedné místnosti bylo nejen praktické, na světlo i teplo se přadleny skládaly, ale také mnohem příjemnější. Při přástkách ubíhal dlouhý zimní čas rychleji a veseleji.

I přástky mívaly kdysi své zvyklosti. Od Dušiček do Vánoc bývaly přástky pořádkové, na něž si hospodyně z velkých statků zjednávaly přadleny na spřádání svého lnu. Hostitelka pak pro ně připravovala občerstvení: jablka, křížaly nebo kysané zelí nebo dušenou řepu, jak se říkávalo na poslinku. Bylo to třeba, protože při předení se vlákna uhlazovala nasliněnými prsty. Od Vánoc do Velikonoc už byly přástky stálé, při kterých si každá žena předla pro sebe vlastní přádlo.

Kouzelné nitě

kolovrátek a vřeteno|foto: Free Stock Photos

V sobotu a v neděli, někde i ve čtvrtek, se – navzdory adventnímu zákazu – zpívalo i tancovalo. Zákaz předení, podle církve, platil na svatou Lucii, pak od Vánoc do Tří králů a na Bílou sobotu. Po nitích utkaných v určité dny, zejména v pašijovém týdnu na Velký pátek, byla velká poptávka, neboť se jim přisuzovala magická ochranná moc. Nejčastěji se těch kouzelných nití používalo na šití košil, které pak člověka chránily před zlými silami. O Velikonocích nebo na svátek Zvěstování Panny Marie přástky sice končily, ale doma se ještě po chvílích předlo, dokud nezačaly práce na poli.

Zachování folkloru

Na přástkách také bývalo veselo: vyprávěly se pohádky, strašidelné i teskné příběhy, zpívalo se, hrály se různé hry, nechyběly vtipy, hádanky, nepochybně se probralo a komentovalo vše, co které oko zahlédlo a ucho zaslechlo. O sousedských klepech záznamy nemáme, ale pohádky a příběhy si pak vyprávěly další generace, dál se tradují i anekdotické historky, písničky, hádanky, přísloví a průpovídky. Čas ukázal, že i zásluhou zimních přástek se uchovalo velké bohatství naší lidové kultury.