Selská svatba na Plzeňsku / I. část: Námluvy. Svatební smlouva. Výbava nevěsty
Nejokázalejší, nejhlučnější a také nejslavnostnější rodinnou slavností u našich předků bývala svatba. Jednalo se o velkou sérii ustálených zvyků, které měly svůj pevný řád a které na sebe navazovaly. Předávaly se z generace na generaci. Jak oficiální spojení dvou mladých lidí probíhalo v průběhu 19. století na Plzeňsku?
Jak svého času popsal plzeňský historik a muzeolog Ladislav Lábek: „Těžký hospodářský život venkova nedopřával, aby se uplatnila láska ideální.“ I při navazování styků totiž často rozhodovaly hlavně majetkové poměry. Hoch poučený rodiči si vybíral mezi „sobě rovnými“ anebo rozhodovali o volbě nevěsty nebo ženicha přímo rodiče sami.
Navázání styků na Plzeňsku zprostředkovával „tlampač“ („klapmač“, „faktor“), který se pak také stal řečníkem o námluvách i na svatbě. V pamětní knize Bolevce se o prvotnímu kontaktu dvou mladých lidí uvádí: „Jako v jiných krajích tak i v Bolevci se projevovala veřejně náklonost hocha k dívce u muziky. Hoch obdaroval divčku marcipánovým srdcem, když ji zval k tanci. Otcové si podali ruce, zasedli spolu k jednomu stolu a řekli si: mohli bysme bejt přátelé.“ Tím bylo víceméně zpečetěno, že na řadu mohou přijít námluvy.
Přípověď (námluvy), „přátelskej voběd“
Pokud se vše dobře vyvíjelo, oznámil nápadník, že přijede na „přípověď“ (námluvy) a u rodičů budoucí nevěsty se uspořádal (většinou v neděli nebo ve svátek) „přátelskej voběd“. Nastávající ženich sedl na vůz, vzal s sebou otce, tlampače a ještě někoho z příbuzenstva. Matka jim požehnala a pokropila je svěcenou vodou. U nevěsty pronesl tlampač po obřadném uvítání proslov a pak všichni zasedli k bohatě prostřenému stolu. Budoucí nevěsta se v sednici neukázala – čekala v komůrce, až pro ni matka po jídle zajde a zavede ji k jednání o věnu a o svatbě. Jednání o věnu, polnostech, dobytku a podobně trvalo většinou dlouho – vyjednávalo se do té doby, než se obě strany shodly. Potom si nevěsta s ženichem podali ruce a ženich dal nevěstě závdavkem stříbrný tolar na památku zasnoubení.
Svatební smlouva a „roucho“ pro nevěstu
Čtěte také
Vyvrcholením jednání o věnu a dalších záležitostech bylo sepsání svatební smlouvy, která bývala velmi obšírná a důkladná. Také byl určen den, kdy ještě všichni půjdou "do knih". U nevěstiných rodičů se už také pomalu začala chystat nevěstina výbava („roucho“). Opatřen byl nový nábytek, peřiny, zajištěn byl pěkný vůz a také krásné koně. Podle dochovaných zápisů třeba v Dýšině výbavu nevěsty tvořila: truhla, almara, 2 velké peřiny, polštáře, tucet košil a šatů k několika převlečení, nádobí, k tomu navíc 500 zlatých. V Letkově dával ženich nevěstě malované modlicí knížky, ale ta si je vzala až po svatbě sice „by se nedostali“.
Po námluvách se velmi dbalo na to, aby se žádná strana nerozhněvala – svatební smlouva byla sepsaná a přípravy na svatbu tak mohly začít. Začaly se krmit husy, u nevěsty se chystala kompletní výbava, nevěsta začala šít košili pro ženicha a na řadu mohly přijít ohlášky v kostele a zvaní na svatbu.
Úvodní proslov „tlampače“ při námluvách (v domě nevěstiných rodičů):
„Mnohovážený pane hospodáři a paní hospodyně! Z té příčiny do tohoto příbytku vstupujeme, že zde přítomný a šlechetný mládenec N., vlastní syn slovutného muže N. N., váženého souseda poctivé obce N., z daru božího a z vůle svých milých rodičů, umínil sobě svůj svobodný stav proměniti a do stavu svatého manželství vstoupiti, ku kterémuž oblíbil sobě ctnou a šlechetnou pannu, nejmilejší dcerušku Vaši N., o kterouž Vás nyní přišel poprositi doufaje, že mu jeho žádost neodepřete, i že Vaše milá dceruška tomu na vzdor nebude.“
/Jakub Škarda: Svatební obyčeje z okolí Plzeňského, 1894/
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
