Selská svatba na Plzeňsku / II. část: Ohlášky. Zvaní na svatbu
Pokud v minulosti námluvy a sepsání svatební smlouvy proběhly ke spokojenosti obou stran a byl ustanoven termín svatby, mohlo se přistoupit k ohláškám v kostele a zvaní na svatbu. Ohlášky byly veřejným oznámením plánovaného sňatku, zvaní příbuzenstva pak na Plzeňsku v 19. století obstarával „tlampač“ v doprovodu „pacholíka“.
Ohlášky v kostele objednávala ženichova strana. Museli jít ke staršímu kaplanovi pro „cedulku“ a než ji ženich dostal, „kterej byl neschopnej, chodil tři až čtyři neděle na katechizmus,“ jak je popsáno třeba v Pamětní knize Bolevce. Ohlášky (veřejné oznámení plánovaného církevního sňatku) prováděl duchovní během bohoslužby. Jejich funkcí bylo jednak informovat o blížící se svatbě a případně také zabránit uzavření neplatných nebo zapovězených manželství. Své ohlášky budoucí nevěsta nikdy neposlouchala – když měla být oznamována, nešla do kostela. Bála se, že by jinak v manželství nebyla šťastná anebo že by měla hluché děti.
V hlavní roli „tlampač“!
Čtěte také
Ženich i nevěsta žili po námluvách dále jako před nimi, jen chasa jim projevovala „trochu lepší úctu“. Třeba v Sulislavi po prvních ohláškách už nevěsta ani ženich mezi chasu nešli. V týdnu před třetí ohláškou chodil zvát na svatbu řečník („tlampač“) společně s „pacholíkem“ (asi dvanáctiletý chlapec). Oba měli sváteční oblečení a na levé ruce červenou mašličkou přivázaný prut rozmarýny. Zváni byli nejbližší příbuzní z obou stran, kmotři, sousedé, učitelé a duchovní.
Ženich a nevěsta vás nechají pozdravovat…
Tlampač zvaní na svatbu většinou zahajoval slovy: „Ženich a nevěsta vás nechají pozdravovat, abyste se za ně nestyděli a doprovodili je do chrámu páně.“. Zvaní se často vymlouvali na různé překážky (třeba že mají roztrhané boty, špatný oblek nebo že nemají vyprané a vyžehlené sukně apod.) Ale vše samozřejmě jen tak „na oko“, aby bylo od tlampače více nucení a více zábavy.
Pokud bylo příbuzenstvo rozsáhlé, trvalo zvaní třeba i celý týden nebo i více. Potom se napekly koláče a všem pozvaným se rozesílaly. Ti pak na oplátku posílali různé dary: máslo, vejce, drůbež, smetanu, mandle, rozinky, mouku a další potřeby pro svatební hostinu.
Nejhezčí koně, chlouba snoubenců
Nevěsta si mezitím opatřila družičku (nebo i více) a ženich družbu. Rodiče nevěsty také vyhledali spořádaného souseda, který pak o svatbě dovezl k ženichovi nevěstinu výbavu. I ženich si vyhlédl jednoho ze sousedů, který mu poté do domu přivezl nevěstu. Hlavním kritériem při tomto výběru přitom bývali nejlepší koně. Ti totiž vždy byli chloubou snoubenců, kteří se ještě po letech chlubívali slovy: „Mne vezli koně zajisté ty nejlepší, jeden byl jako druhý, všechny hnědé s bílými lysinkami a vykrmení jako vepři.“ Všemi těmito přípravami čas rychle ubíhal až ke dni předsvatebnímu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
