O svobodných časopisech v nesvobodné době. Jiří Voráč vypráví o vydávání samizdatových časopisů v Brně

Sám Jiří Voráč působil v osmdesátých letech v redakci studentské Revue 88. Právě její někdejší redaktoři se po třiceti letech sešli a napadlo je vytvořit projekt, který by samizdatové časopisy vycházející v Brně před rokem 1989 připomněl. Tento projekt vyústil ve výstavu představující osm vybraných časopisů. Vedle studentských zahrnuje i kulturní, společensko-politické, katolické a výtvarné samizdatové časopisy. „Vesměs se jedná o generační podniky tehdejších dvacátníků až třicátníků, až na jednu výjimku,“ uvádí Jiří Voráč. „Dali jsme přednost zaměření na detail nebo konkrétní výseč před panoramatickým přehledem. Domníváme se, že detail často může být výmluvnější než celek.“

Výstava ukazuje především různé možnosti svobodných časopisů v osmdesátých letech 20. století, ale neomezuje se nakonec na psaný samizdat. Jak na výstavě, tak v doprovodném katalogu se autoři věnují i samizdatu audiovizuálnímu a hudebnímu. „Na výstavě se pouští i hudba a filmy,“ upřesňuje Voráč. „A jsem obzvlášť hrdý, že se podařilo shromáždit také dobové výrobní nástroje. Díky výtvarníku Blahoslavu Rozbořilovi jsme zajistili stolní mandl, na kterém se tiskla revue Střední Evropa. A objevil i dobovou plechovku s barvou a rydlo. To vše je v autentické podobě součástí výstavy.“ Výstava nechce jen podávat informace, ale i evokovat dobovou atmosféru.

Součástí výstavy a katalogu jsou také dobové fotografie. Ty zachycují události či reálie, ale také samizdatové aktéry. „Tehdy se nefotilo tolik jako dnes. Navíc fotit někoho při činnosti, která měla rizikový potenciál, nebylo obvyklé,“ připomíná Voráč. „Ale nakonec se podařilo dohledat k jednotlivým aktérům vždy alespoň jednu dobovou fotografii. To jsou neobyčejně cenné věci.“ Jedna z fotografií zachycuje například současného premiéra Petra Fialu, který patří k někdejším redaktorům studentské Revue 88. „Je to fotografie z jeho vojenské služby u stavebního praporu z jara 1989.“

Nejen časopis, ale i hudba a video

„Jsem vděčný aktérům, že na sebe tehdy vzali riziko svobodné činnosti, svobodného dobrodružství, ale i za to, že se po čtyřiceti letech se zaujetím pustili do spolupráce na tomto projektu,“ zdůrazňuje kurátor výstavy a dodává, že si při přípravě uvědomil, jak silná a rozrůzněná tato kultura svobody byla. „Existovaly časopisy zájmové typu Folkových novin nebo Trampského tuláka, vycházely i samizdaty vyloženě odborné nebo zaměřené na určitou specifickou oblast.“ Velmi rozvinutá byla i kultura samizdatových aktivit jiného typu, kromě jmenovaných (výtvarné umění, hudba, video) například i divadlo.

Díky v osmdesátých letech se rozšiřujícímu fenoménu videa se podařilo zachytit živou kulturu jako autorská čtení a divadelní aktivity. „Postupem doby se začaly vytvářet i speciální audiovizuální obsahy a formy. V tomto ohledu udělal obrovskou práci Aleš Záboj,“ připomíná Voráč. „Ten během druhé poloviny osmdesátých let vytvořil na dvě stovky různých typů audiovizuálních záznamů, pořadů, produktů. Ty nám zprostředkovávají dobové aktivity a atmosféru ve velmi intenzivní podobě. To je velká vzácnost.“

Přátelská komunikace

Vazby a přátelství, která při těchto aktivitách vznikly, se podle Jiřího Voráče udržely: „Po letech jsme komunikaci navázali velmi přirozeně, otevřeně, s velkou důvěrou. A i proto se podařilo shromáždit tak unikátní autentické exponáty. Zachoval se respekt vůči druhému, ať už zastává jakýkoliv názor, který má nějakou společenskou relevanci a který je ve prospěch svobody a demokracie. Je to úžasné společenství. Ten étos, který jsem zažíval jako mladý student, jsem znovu pocítil při přípravě tohoto projektu. Je daný nejen tolerancí a respektem, ale i nezištností. Tím, že pro dobrou věc je vždy dostatek dobré vůle bez ohledu na to, jestli za to člověk něco získá – ať už materiálního, nebo nemateriálního.“