Obnova Bejrútu potrvá několik let, domnívá se Miroslav Lukeš z Lokte, který byl do Libanonu povolán
Na začátku měsíce svět obletěla zpráva o výbuchu v bejrútském přístavu. Na místo neštěstí okamžitě vyrazily stovky záchranářů, včetně těch ze zahraničí. Jedním z nich byl i Miroslav Lukeš, který pracuje u karlovarských hasičů.
Přinášíme vám rozhovor s českým odborníkem v oblasti krizového řízení plk. Ing. Miroslavem Lukešem z Hasičského záchranného sboru Karlovarského kraje, který se před nedávnem vrátil z Bejrútu.
Vy jste se stal expertem koordinačního a vyhodnocovacího evropského týmu (EUCP), který v Bejrútu působil. Co má tento tým na starosti, jak a kdy funguje?
Tým je posílán do země, kde se stane většinou nějaká přírodní katastrofa. V podstatě jeho úkolem je pomoct místní vládě v koordinaci mezinárodní pomoci, která přichází do země a řeší tu příčinu a následky mimořádné události, jako v tomto případě ten výbuch. Vždy když se stane něco v takovém měřítku, do země proudí desítky záchranářských týmů. Ten náš tým by v podstatě vždycky měl na sebe vzít koordinaci toho, co jde z Evropské unie a bavit se o tom s místní vládou.
Kolik času máte na přípravu, když vás povolají?
Když jsou mise, které jdou poměrně delší dobu, třeba několik dní, týdnů, poté co se něco stane, tak tam je samozřejmě čas několik dnů. Pro mise jako byl Bejrút, tak tam moc času není. V podstatě vše závisí na tom, kdy obdržím letenku. Mám svůj osobní limit, že musím být do 6 až 7 hodin připravený a většinou to stačí.
Na místě to vypadalo mnohem hůř, než jsem si dopředu zjistil.
Miroslav Lukeš
Jaké informace z místa jste měl, když jste do Bejrútu odlétal?
V České republice máme štěstí, že jsme pod nějakým vedením generálního ředitelství hasičů, a to je ve velmi blízkém kontaktu s ministerstvem zahraničních věcí. Takže třeba já jsem měl o Libanonu aktuální informace dvě hodiny staré. V současné době Libanon prochází poměrně velkými změny. Jsou tam velké nepokoje a všechny tyto informace v tom materiálu z ministerstva byly včetně nějakých map. Plus dostáváme informace z Bruselu. Těch dokumentů je spoustu a pak samozřejmě osobní příprava, která může někdy velmi pomoct a někdy velmi uškodit.
A jaká byla realita? Jak to opravdu na místě vypadalo?
Na místě to vypadalo mnohem hůř, než jsem zjistil. Už po těch zkušenostech jsem si říkal, že tam budou dvě až tři místa opravdu poškozená a ty zahraniční týmy tam natáčí a ukazují, jaká je to katastrofa, což se často děje. Ale tady to byl s prominutím masakr. Samotný přístav v podstatě neexistuje, tam nezbylo nic, kromě sila, které stavěli naši dělníci a inženýři v 60. letech. Ta síla toho výbuchu, to co provedla s budovami, které jsou železobetonové, do vzdálenosti dva až tři kilometry, mě opravdu překvapila.
Co byl největší problém? Chaos, komunikace, nedůvěra, neochota místních…
Myslím, že jste to vystihl všechno. Místní jsou přetížení, jsou tam od první minuty. Jsou často unavení, bývají na pokraji sil a navíc se mají bavit s někým, koho vůbec neznají. První jednání jsou o tom, najít vzájemnou důvěru. Takže to je asi nejtěžší. A pak asi zorientovat se ve vedení řešení té mimořádné události, protože něco jiného je to, co je napsané. Například hasičský záchranný sbor je koordinátorem záchranné práce, což byl i případ Libanonu v normální době, ale když jsme tam přijeli, bylo jasné, že je armáda ten, kdo velí. Domluvit se s armádou i za mírových podmínek je velmi složitý, natož za podmínek, kdy se cítí ohroženi.
Jak to vypadalo přímo v epicentru výbuchu, jak dlouho asi potrvá obnova místa a zda bude Miroslav Lukeš ještě život v Bejrútu nějak sledovat, si poslechněte v rozhovoru:
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
