Petr Vlček: V Albánii nosí zbraně u sebe kdekdo, kdykoliv a kamkoliv

Petr Vlček byl v Albánii poprvé v roce 2002 a byl nadšen nejen přírodou, ale také povahou Albánců, jejich pohostinností a dobrosrdečností. Byli milí, nezkažení komercí, skromní, rozdali by se. Při poslední cestě, letos v srpnu už bylo všechno jinak. „Albánci se změnili a jdou strašně po penězích,“ tržní hospodářství je prostě semlelo, byl jsem z toho smutný,“ říká Petr Vlček.

Albánie, Kosovo i Černá Hora jsou země s prakticky neexistující legislativou, týkající se zbraní. Lidé mohou bez jakéhokoli povolení nosit při sobě zbraně. Petr k tomu dodává: „Představte si například, že i velmi hodný pán, lingvista, vážený profesor na gymnáziu, zároveň majitel kempu, v kterém jsme bydleli v Černé Hoře, měl za pasem zbraň.“

Žijí zde chudí i bohatí. Ti prvně jmenovaní především v horách. Žijí jen z toho, co si vypěstují, nejčastěji je to kukuřice nebo zelenina. Mají své stádečko koz nebo ovcí. Ale snaží se těžit i z turistického ruchu. V každé chalupě vás bez problémů ubytují. A jak jsou na tom ti bohatší? Středoškolský učitel má plat 500 euro, důchod se tam pohybuje v rozmezí 50-100 euro a ceny v supermarketech se pohybují zhruba na 80 % českých cen.

Celé vesnice jsou velmi často bez elektřiny a především mají problém s vodou. Ne že by jí měli málo, ale mají k ní velmi daleko. Řeší to svérázně. „Zažili jsme hotel, který do svého vodovodu čerpal vodu hadicí přímo z jezera. Hostům do kohoutků prostě pouštěli vodu bez jakékoli úpravy, vydávali ji za pitnou. Na jiném místě jsme zase viděli hadici, která přiváděla vodu do hotelu a hned vedle ní ležela zdechlina krávy,“ vypráví Petr Vlček. A jak to on sám řeší? Každé ráno panáček kořalky, a když cítí jenom náznak střevních problémů, okamžitě nasadí léky.