Piskoř pruhovaný: Naše nejvousatější ryba je rosničkou mezi rybami. Pozná, kdy přijde bouřka
Piskoř pruhovaný (Misgurnus fossilis), sladkovodní ryba z čeledi sekavcovitých, je v České republice chráněný. Při vytažení z vody nebo uchopení vydává pískavé zvuky. Proto piskoř. A protože je „oblečený“ do pruhovaného pyžama v barvě písku a bahna, ve kterém si lebedí, říká se mu pruhovaný.
Není to velká ryba, u nás dosahuje maximálně kolem 35 centimetrů, i přesto je ten český ze všech světových piskořů největší. Jeho tělo chrání velké množství drobných šupinek. Má jich 135. Kapr má o 100 šupin méně. Z našich ryb je piskoř úplně nejvousatější, má deset vousků.
Co nám napovídá část piskořova latinského jména? Fossilis znamená latinsky vykopaný, žijící v dírách, v zemi, což přesně odpovídá. Vrtivým pohybem se zavrtává do substrátu dna. Díky tomu dokáže v dírách přežít i nepříznivá období, kdy zamrznou nebo vyschnou jeho milované tůně.
Piskoř je rosnička mezi rybami
Dřív lidé prý podle piskořů předpovídali počasí. Ulovili, dali piskoře do vědra a věci se začaly dít. Když se blížila bouřka, piskoř jezdil k hladině jako šílený a polykal bublinky. Proč to dělal? Když se přiblíží bouřka, většinou klesne tlak. Ve vodě se sníží množství kyslíku. Za normálního počasí tedy jezdil piskoř k hladině jen občas, ale když se bouřka přiblížila, potřeboval spolykat více bublinek vzduchu.
Stojí za tím piskořova speciální adaptace – žijí v tůních a říčních ramenech, kde tleje velké množství opadaného listí. Proces hnití spotřebovává mnoho kyslíku, a tak se stává, že zde kyslík zcela dojde. Ostatní ryby uhynou, ale piskoř přesně ví, co má dělat. Je vybaven střevním dýcháním. Polkne bublinku vzduchu, na konci střeva si z ní odebere kyslík, a bublinku „spotřebovaného“ vzduchu vypustí řitním otvorem.
Piskoř je zajímavý také tím, že má částečně osifikovaný plynový měchýř. Přední část mu zkostnatěla. Když někde uvidíme kostřičku piskoře, má hned pod lebkou útvar, který připomíná dvě polokoule, a to je zbytek plynového měchýře.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
