Písničkový návrat do 50. let: Cestářská

Původně se ale jedná o francouzskou lidovou píseň, v níž se zpívá o silnici do Dammville. Ale protože by toto místo neprošlo tehdejší cenzurou – psal se rok 1957 - vymysleli si členové Souboru Rudého koutku československých státních silnic v Plzni Prášily, prý se to rýmovalo. Písničce to už zůstalo a začali ji hrát na podnikových večírcích opravdovým cestářům.

V Plzni tehdy existovalo veřejné nahrávací studio, které využívali především rodiče k nahrávání básniček, písniček či přáníček dětí k narozeninám nebo jmeninám dědečkovi či babičce. Nahrávky byly lisovány na skleněné gramofonové desky. A právě v tomto studiu byla pořízena první nahrávka Cestářské, která se pak prodávala zájemcům na zmíněných skleněných deskách. Byl o ni ohromný zájem. Odtud se dostala do různých jiných podniků, do plzeňského rozhlasu a stala se hymnou plzeňského zimního stadionu, kde se hrála v přestávkách každého hokejového utkání. Nakonec Soubor Rudého koutku československých státních silnic pozval Supraphon k nahrávce gramofonové desky do Prahy a tato nahrávka z dubna roku 1957 se pak stala nejprodávanější gramodeskou roku. Píseň upravil a také nazpíval doktor práv Jiří Straka, tehdejší právník Státních silnic Plzeň a Plzeňáci prý byli na svou píseň velmi pyšní, vždyť předstihla v prodejnosti i takové profesionály jako Orchestr Karla Vlacha nebo Gustava Broma.