Proč jen jeden den...
Stačí si vzpomenout, kolik dní jsme vloni věnovali přípravám na všechny svátky vlastní, rodinné, státem uznané a nahodilé. Stačí si vzpomenout, kolik takzvaných Dnů otevřených dveří uspořádaly všechny základní, střední, vysoké i docela malé školy, aby ve špatném systému našeho školství ulovily co nejvíc krychlových duší a tak i peněz. Každé učiliště, každá integrovaná škola, a můžeme to myslet v dobrém, učí od začátku vítězství v konkurenci, a?je to dobře; je to škola, jistě, aspoň v tom základě, dobrá. Ale... Jaká další "ale" vidí v komentáři Jiří Tomáš Blažek......
...vždycky pouze velmi skromně, jakoby s mentální nedostatečností nás všech mentálně dostatečných, informujeme ve všech sdělovacích prostředcích, a to náhle s velkou pompou, že dnes se koná Den otevřených dveří v ústavu pro mentálně postiženou mládež. A potom ty dveře zase potichu zavřeme. A tady je ta prohra. Porážka silných slabšími.
V Bystřici nad Úhlavou, v Mačkově, v Bohnicích nebo v Klatovech, a přiznávám, jinde jsem nebyl, to chvíli trvá, než člověk poprvé překročí práh odporu. Vlastního odporu vlastní hanby za své mentální zdraví. Není to možná přesné, ale až tam si člověk uvědomí, a to nikoliv zcela, že na návštěvu mohl čekat on sám. V Bystřici nad Úhlavou, v Mačkově, v Bohnicích nebo v Klatovech vám to klienti těch domů usnadní svou bezprostředností.
Nikde konvence, nikde protokol, nikde řád, nikde taneční. Ale velkou poctivost při práci s hlínou, na tkalcovském stavu, velké soustředění na pravdivý detail, který nám, a to tak často, uniká, určujíc si vlastní směr a rychlost. V těchto "ústavech", jak říkáme těmto, pro nás nenormálním obydlím, jde život jiným tempem, v jiné linii všedních prožitků. Tam nevědí kým, jak a proč byli "ustaveni". Oni jsou a nepředstírají nic a nikomu. Ať je zavřeno, ať je otevřeno.
A my velmi zřejmě, v tomto integrovaném světě, nemáme právo otevřít si k lidem pouze jeden den. K jakýmkoliv lidem?
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
