Pytláci na Plzeňsku – v minulosti jim hrozilo vypíchnutí očí, oběšení nebo utopení
Pytláctví bylo v širším okolí Plzně na přelomu 19. a 20. století rozšířeno hlavně v rozlehlých lesích na Rokycansku, v okolí Starého Plzence a samozřejmě v Brdech. Poddaní se ho dopouštěli hlavně za účelem zajištění obživy, vrchnost naopak obvykle z důvodu kratochvilných. Značný nárůst pytláctví byl v českých zemích spojený s obdobím třicetileté války, kdy se k pytlačení přidávalo i vojsko.
Až do poloviny 18. století byly lesy vnímány hlavně jako životní prostor pro zvěř, k její ochraně směřovala většina pozornosti vrchnostenských nařízení. Zvěř byla zvykově chápána jako nedílná součást pozemku a spadala tedy do majetku příslušné světské nebo církevní vrchnosti nebo pod správu zeměpanských úřadů, které nejrůznějšími nařízeními pytláctví pod hrozbou trestů zapovídaly.
Nedovolený lesní pych
Kromě pytláctví samotného se k zapovězenému lesnímu pychu v průběhu času počítalo i zcizování dřeva, větví nebo trávy, pasení cizího dobytka na lesních pozemcích, nedovolené smolaření, čižba, nedovolený rybolov, lov raků apod. Ve všech případech se jednalo o krádež, za kterou hrozily vysoké tresty.
Tresty pro pytláky? Exemplární!
Jedním ze zásadních kodexů zemského práva upravující pytláctví představovalo po roce 1500 tzv. "Vladislavské zřízení zemské" vydané králem Vladislavem Jagelonským. To upravovalo poměrně přísné tresty pro pytláky a sedlákům zakazovalo právo myslivosti na svých gruntech provozovat docela. Protože se ale pytláctví vymýtit nepodařilo, vydal v roce 1585 Český zemský sněm mnohá zpřísnění a pytlákům tak hrozily velmi často exemplární hrdelní tresty, mezi které patřilo nejčastěji vypíchnutí očí, oběšení, potrhání loveckými psy nebo utopení…
Právo první rány
Další upřesnění postihu za pytláctví s sebou přinesly patenty Karla VI., Marie Terezie a Josefa II. Patentem z roku 1754 třeba potvrdila císařovna Marie Terezie lesníkům tzv. právo "první rány" v případě, kdy se jim pytlák postaví na odpor. Povinností lesníka přitom ale bylo mířit přistiženému pytláku na spodní část těla. Setkání pytláků s hajnými se často obešlo bez vážnějších incidentů. Protože měli hajní obvykle vynikající místní znalost, mnohdy se případy lesního pychu a pytláctví řešívaly domluvou nebo v rovině běžných přestupků. Jinak tomu ale samozřejmě bývalo v případech, kdy při konfrontaci došlo k násilí nebo dokonce ztrátě na životech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
