Rabín, který proměnil židovskou bohoslužbu

Shlomo Carlebach se narodil 12. ledna 1925 v Berlíně ve vážené rabínské rodině. Po nástupu Hitlera k moci s ní emigroval nejprve do Rakouska a Švýcarska, až konečné útočiště našel i s příbuznými ve Spojených státech. Studoval zde na prestižních ješivách – ortodoxních rabínských školách a již jako rabín se ve svých 26 letech připojil k hnutí lubavičských chasidů. Po třech letech, bytostně oddaný vlastnímu chápání židovské tradice, je opustil.

Psal se rok 1954. Shlomo Carlebach, který hrál na piano i kytaru, začal postupně s jejím doprovodem zpívat na vlastní nápěvy verše z hebrejské Bible a modliteb a jeho zpěv měl úspěch. Roku 1959 vydal pod názvem Písně mé duše první desku. V té době, což stojí za zmínku, se těšil i podpoře vycházejících folkových hvězd Peeta Seegera a Boba Dylana.

V panující atmosféře tehdejšího „květinového hnutí“ hippies Carlebachův osobitý přístup k židovské náboženské tradici ve spojení s jeho charismatem oslovily četné mladé americké Židy. Pro ty z nich, kdo se navraceli k víře svých předků, Shlomo Carlebach založil v San Francisku a později v Jeruzalémě „Dům lásky a modlitby“. Ve svých 50 letech pak přesídlil do Izraele a i zde v osadě Me'or Modi'im blízko Tel Avivu shromažďoval své příznivce.

Jeho popularita nebývale rostla. V Izraeli i mimo něj vystupoval na četných koncertech, psal knihy židovských příběhů, natáčel desky, ale nevyhýbal se ani neformálním vystoupením: zpíval na svatbách i pro izraelské vojáky jako například během jomkipurové války v roce 1973.

Jako předzpěvák byl také při svátečních příležitostech zván do mnoha synagog a teď již mohu být osobní, protože jedné bohoslužbě se Shlomo Carlebachem jsem byl v roce 1993 přítomen.

Pracoval jsem tehdy na našem velvyslanectví v Tel Avivu, když v blízké synagoze vedl večerní páteční modlitbu k uvítání šabatu. Na bubínek ho doprovázel mladý muž, Shlomo Carlebach zpíval tradiční šabatové modlitby. A nebyl to koncert, jako když se – jak jsem to již také zažil – modlili kantoři příliš si vědomí svého hlasu. Zpěv Shlomo Carlebacha byl jiný: v každém tónu naplněný radostí a vděkem, strhující vírou v stále živé dědictví.

Na světě snad není židovská modlitebna, ve které by dnes nezněly jeho melodie. Když v říjnu 1994 Shlomo Carlebach zemřel, jeho přátelé z komunity napsali: „První šabat bez Shloma. Vlastně ale každý šabat je pořád s ním. S jeho nápěvy, příběhy, písněmi od srdce, při nichž se ruce samy roztleskají.“