Rasová pošetilost
Jiří Tomáš Blažek se tentokrát ve svém komentáři věnuje otázce rasové nesnášenlivosti a chatrnosti základů, na kterých rasismus stojí. Je lidská běloba zárukou dobroty?
Napřed je třeba zopakovat si a připomenout pár historických vln, které se přes naše území převalily. Aniž bychom museli být ve výčtu úplní, stačí, a tady na západě Čech docela stačí, zmínit dávné přeshraniční styky s Němci, které nikdy nebyly pouze styky obchodními a začaly mnoho staletí před započetím programu PHARE. Rakušané se od doby mocnářství také v krevním oběhu našeho etnika dávno rozpustili k nerozeznání, a osvobození Američany i Sověty bychom v naší české, moravské i slezské DNA našli leckde na první pokus a rozbor. O Moravě mluvím i proto, že skinhead ze Slovácka se dnes jen těžko může před soukmenovci z oddílu zaručit za svoji prapraprabábu, která se mezi Maďary nebo Rumuny pohybovala možná docela bez předsudků. Nemuselo to být, ale mohlo.
Nic ve zlém, nechci se našich předků nikterak dotknout, chci jen znovu, a nikterak osamocen či originálně, poukázat na nesmyslnost rasových předsudků zde ve středu Evropy, kde odjakživa vedly cesty soli, ale i krve. O Americe už vůbec nemůže být řeč, protože to je země geneticky doslova sestěhovaná a v takové Austrálii si také čistotou rasy mohou být jisti rozhodně více klokani než lidé. Povětšině všichni Irové ovšem, všichni Židé, všichni Němci, Poláci a bludní Holanďané, všichni Britové i Siciliáni i Češi však mají všude na světě zcela nepřípadný pocit, že právě jen oni jsou tam rasou čistou. Za polárním kruhem to budou tvrdit stejně jako v Jižní Africe nebo v Indii. Mají k tomu jediný důvod ? jsou bílé pleti.
Každý Eskymák, Indián, Maur, o Afričanech to vůbec platí velmi obecně, každý příslušník těchto národností, si přitom může být čistotou své vlastní rasy jistý mnohem víc, než holohlavec z Klatov, Plzně, Prahy, ze všech evropských národů takzvaného tradičního prostoru západní kultury. Především proto byli vždycky velmi legrační příslušníci všech těch hlídačů čisté národní krve, ať už to byli šašci v Kukluxklanu, Hitler se všemi svými pošetilci, dnes skinheadi a neonacisté. Směšní, ale stále nesmírně životům nebezpeční fanatici. A jestli už nikoliv v měřítku celonárodním, jestli už nejde o zplynování celých etnik, tak nesmějí nám být lhostejné ani jednotlivosti, případy surovostí konaných ve jménu čisté, bílé rasy. Jak čistá je ta rasa jsme si řekli pouze v náznaku, ale i ten by přece měl stačit.
Na otázku, zda je lidská běloba zárukou lidské dobroty tedy můžeme s klidem odpovědět záporně. Běloba pleti není zajisté ani zárukou lidské zloby, avšak pouze na to se nemůžeme spoléhat. Je třeba stále dávat pozor na ty rasové pošetilce, dávat na ně pozor do té doby, než jim to všechno dojde, než jim na povrchu hlavy dorostou vlasy a uvnitř vědoucí zkušenost, když nakonec i v duši klidné smíření s tím, že bílou vytvoří až teprve všechny barvy spektra?
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
