Říkali mi „Polsky“ vzpomíná na americké vojáky Vojtěch Jarošík

Americký vojenský tábor za 2. světové války
Americký vojenský tábor za 2. světové války
Vojtěchu Jarošíkovi bylo v roce 1945 12 let. Bydlel tehdy s rodiči v Chotěšově u Velhartic a do školy chodil do Čachrova. Denně cestou do školy absolvoval pět kilometrů chůze, cestou necestou.

Nejhorší to bylo v zimě po neudržovaných cestách. V jarním a podzimním období jsme používali kola, po prašné silnici, s větší zajížďkou jsme před Čachrovem vjížděli na státní silnici od Železné Rudy, v místech kde stála celnice – brána do tehdejších Sudet a Velkoněmecké říše. I z oken naší třídy jsme viděli na tuto hranici – byla jen pár set metrů od školy.

Na druhé straně – pod školou vedla uváděná státní silnice. Na jaře v roce 1945 byla hojně využívána k přesunu vojenské techniky německé armády. V té době již byla v doletu bitevní letadla Američanů, která tato vozidla, ale i vlaky napadala. Nejvíce mi utkvěla v paměti letadla Mustang, která byla dvoutrupová. Byla to první předzvěst konce války a pro nás žáky začátek vynucených „válečných prázdnin“. Druhé pololetí tohoto školního roku jsme pak nahrazovali o prázdninách.

Bezprostředním upozorněním na příjezd americké armády do naší oblasti – Velhartice a okolí – bylo jejich dělostřelecké „avízo“, vyslané z hranic mezi Sudety a tehdejším Protektorátem. Střely přelétly do vnitrozemí a není mi známo, že by způsobily škody. Bylo to v neděli, datum už nevím. Lidé z celého okolí ten den navštěvovali kostely. Ve Velharticích tak byli svědky, jak se zde sovětští zajatci sami osvobodili a své dozorce na místě potrestali.

Následně Američané překročili bývalou státní hranici a postupovali do vnitrozemí. Bohužel trochu nešťastně. Do příhraniční vesnice Zámyšl se tehdy vracela z návštěvy kostela v Hlavňovicích i skupinka děvčat. Před armádními konvoji pak začaly utíkat a jedna z nich byla postřelena. Byl to tragický omyl. Američané ji bezprostředně po zjištění této skutečnosti ošetřili a dopravili do nemocnice v Sušici, kde ale bohužel na následky zranění zemřela. Později se ukázalo, že byli Američané těsně před hranicemi nedaleko Zámyšle zákeřně napadeni fanatickými výrostky z Hitlerjugend a útoky podobných bojůvek pravděpodobně očekávali i na našem území. Nepamatuji si ale, že by v té době byl tento případ nějak odsuzován. Byl to dozvuk války. Později byla však tato událost propagandisticky zneužívána.

Vojáci americké armády se po vstupu na naše území postupně rozmisťovali do jednotlivých vesnic. I k nám do Chotěšova u Velhartic přijeli a ubytovali se. Pro nás, malé kluky, to byla senzace. Projížděli zdola vesnicí a my jsme utíkali za prvním tankem. Zastavil až nade vsí a lafeta děla směřovala výhružně dolů, do přehledného údolí.

Několik amerických vojáků se ubytovalo i v naší rodině. Měli k dispozici největší místnost, kterou si zabydleli po svém. Na stůl postavili rádio – pro nás to tehdy ještě byla vzácnost - a zapnuli do sítě. Do jejich místnosti jsem měl volný přístup a plně jsem toho využíval. Samozřejmě jsem anglicky neuměl a nerozuměl jsem ani řeči z rádia. „Zamachroval“ jsem ale, a když se z radia ozvaly zprávy v neznámém jazyce, já jsem řekl, že je to polština – mluví se polsky. Stalo se mi toto přirovnání osudným, protože vojáci mi od té doby říkali „Polsky“. Asi se dobře bavili.

Mezi vojáky ubytovanými ve vsi byli i dva, kteří hovořili plynně česky a stali se tak prostředníky pro dorozumívání mezi vojáky a spoluobčany.

Američtí vojáci nás, děti, rádi obdarovávali ze svých zásob. Někteří z nás tak poprvé viděli a ochutnali čokoládu. Mezi konzervami, které také byly do té doby u nás vzácné, nebo i neznámé, si pamatuji nejvíce různé úpravy fazolí a konzervované kulaté sušenky a suchary. Také jsme jednou, malá skupinka dětí, stáli kolem klečícího vojáka, který ze svého zavazadla, aniž se podíval na příjemce, rozdával vedle konzerv i různé jiné dětské dárky a předměty. Tehdy jsem dostal malý nožík, kterého jsem si velmi vážil. Dnes už ho ale bohužel nemám, ještě v dětství jsem ho někde ztratil.