Silvestr

23. září 2010

Tak už tu máme oslavy posledního dne v roce. Čas, který na jedné straně chápeme jako příležitost k veselé zábavě... na straně druhé však obvykle provádíme i rekapitulaci toho, co nám starý rok přinesl. V této chvíli jen těžko můžeme hádat, co nám přechod do nového roku přinese. Ale proč se vlastně ten poslední den v roce nazývá Silvestr?

Opět to souvisí se jménem patrona tohoto dne. Svatý Silvestr působil jako kněz. Přežil dlouholetá pronásledování křesťanů a roku 311 po Kr. se stal papežem. Podle legendy dokonce císaře Konstantina i jeho manželku Helenu pokřtil. Po jeho smrti r. 335 se jeho kult začal rychle šířit po Evropě.

A co tedy jméno Silvestr znamenalo původně?

V latině znamenalo slovo "silvestrus" totéž co "lesní", popř. u jména: "Ten z lesa"...To je odvozeno od slova silva, což znamená "les".

K důkladné oslavě posledního dne v roce ovšem není důležité jen uspořádat silvestrovskou hostinu, při níž nechybí dobré jídlo ani vybrané pití. Všichni si v tento den jistě přejeme, aby nás neopouštěla opravdu dobrá zábava. Co takhle jazykový humor, slovní hříčky - a humor v jazyce vůbec?

Spojíme-li pojmy "humor" a "jazyk", výsledek nás obvykle nezklame. V poslední den roku možná stojí zato mluvit o vztazích tzv. polysémie (česky: mnohoznačnosti - jedno slovo může nabývat různých významů; třeba právě slovo jazyk: řeč, způsob mluvy, lidský či živočišný orgán apod.), popř homonymie (tedy formální podobnosti mezi slovy, která vznikla různě: třeba ve spojení "žena travička" jde o jinou travičku než ve výpovědi "Maryša je na divadle známa jako travička Vávry"). Právě hra se slovy je pro člověka jako myslícího tvora velmi příznačná.

Máme Silvestra... Tak co takhle nějaký hodně neobvyklý příklad?

Tak víte co? Vypůjčím si nyní příklad z knihy jazykovědce Františka Jílka (původně publikoval pod jménem Oberpfalcer). Ten ve své knize Čeština je jazyk vtipný (vydané nakladatelstvím Mladá fronta v Praze už v roce 1958) přípomíná častou záměnu jmen obecných a vlastních. Uvádí i následující příběh ze života:
"Kam pojedeš na prázdniny?", zeptal se sochař známého malíře, rodáka z Prčic na Sedlčansku." "Jako loni, do Prčic." "No, já taky asi zůstanu Praze."
Došlo tu k záměně rčení jet/jít do Prčic a skutečné informace o cestě do obce Prčice.

A nebyl by ještě nějaký další příklad?

Ale byl! A opět ve zmíněné knize Františka Jílka - Oberpfalcera. Vypráví tam také o spisovateli Ivanu Olbrachtovi, který svého času působil na Podkarpatské Rusi. Kdosi tehdy hledal Olbrachta (a jeho přítele básníka) v Chustu (to je město na jihu bývalé Podkarpatské Rusi). Oba umělci ale byli v té době byli ve městě Volovém (mimochodem - dnes je to Mezihoří čili Mižgirje; pojmenování Volové tu začalo být posléze vnímáno jako hanlivé). Muž, který umělce hledal, si začal v rozpacích prohlížet mapu. "Hledáte Volové?", zeptali se ho. " Ne, spisovatelé!" odpověděl onen nešťastník.

No, přiznám se, že tomu druhému příkladu tak úplně nerozumím...

Víte, této záměně dnes asi lépe porozumí naši spoluobčané z východu Čech. Ve 4. pádu množného čísla se tu v povědomí onoho muže zaměnilo spojení s názvem obce ("Hledat Volové") se spojením "hledat voly" - také v podobě "volové")! Ještě v I. polovině 20. století totiž pronikalo vyrovnání 1. a 4. pádu u podstatných jmen mužského rodu životného, které dnes známe z východních Čech (např.) ze spojení vidím vojáci nebo zlobím se na kluci, i do pražské mluvené češtiny. Méně se tento jev šířil do středních Čech a na jih nebo na západ Čech; jazykovědec Jaroslav Voráč jev ale dokládal i na Českokrumlovsku a Staňkovsku (tedy na okraji Domažlicka). Podobný typ 4. p. mn. č. jsem ale častěji slyšel i na Bechyňsku a v okolí Tábora.

A když se teď budeme chvíli věnovat tradičním silvestrovským oslavám... Jak to tedy s nimi původně bylo? A co třeba lidové zvyky v tento den?

Církev rozhodně nepodporovala případná spojování oslav se starými pohanskými zvyky. Lidé navštěvovali kostel a děkovali Bohu za uplynulý rok. Postupně ale přibývalo i toho veselí (zejména od 19. století, kdy se ekonomické podmínky začaly výrazně zlepšovat i na venkově). Místy chodily po staveních tzv. ometačky (staré ženy z chudých vrstev, které se černě oblékly a na hlavu si uvázaly bílý šátek). Ve stavení ometaly plotnu, aby ji v novém roce ochránily od čehokoliv nezdravého; to jistě trochu připomíná zvyky na Štědrý večer. Ostatně: často se i tradiční silvestrovská jídla podobala štědrovečerním pokrmům.

Tak už asi nezbývá než popřát...!?

Nu, skutečně nám nezbývá nic jiného než se opět rozloučit. Právě s upřímným přáním pevného zdraví, veškeré radosti a opravdového štěstí v celém roce 2008!

A naše přání můžeme zakončit stejně, jak to už za nás dříve udělala lidová koleda Dej Bůh štěstí tomu domu, kterou ve své knize Církevní rok zachytil etnograf Vlastimil Vondruška: Tak tedy přijměte přání z Klatovska:

Abysme k vám přes rok přišli,
A vás ve zdraví zas našli...
Léto mine a pomine...
Vás ve zdraví našli.


OTÁZKY

Silvestrovské oslavy tu přece nebyly odjakživa?!

Ne, to opravdu nebyly. Původně se ke svátku svatého Silvestra nevázaly žádné oslavy ani zvyky. Už jsme hovořili o tom, že se původně v tento den spíše dávala přednost duchovnímu zamyšlení. Také proto, že až do začátku novověku neplatil obecně náš současný kalendář (tzv. gregoriánský) - a také začátek roku nemusel nutně připadat na 1. ledna! Ostatně - podnes tzv. liturgický rok začíná první adventní nedělí!

Pojem "gregoriánský kalendář" je jistě hodně známý. Ale přece jenom bych si rád připomenul, od jaké doby se v evropských zemích tohoto kalendáře užívá. Co to znamená "od novověku"? A kdo stál na počátku jeho ustanovení?

Určitě to nebude ke škodě věci. Tak tedy: roku 1582 vydal papež Řehoř XIII. bulu, kterou byl zaveden nový systém kalendáře. V té době totiž tehdy platný juliánský kalendář (nazývaný tak podle Gaia Julia Caesara od roku 46 př. Kr.) předstihl přírodní cyklus o 10 dní. Papež Řehoř přikázal, aby byly tyto dny z kalendáře vypuštěny (po 4. říjnu se mělo psát 15. října). Kalendářní cyklus byl i jinak zásadně reformován - zejména snížením počtu přestupných roků.

CO TO JE, KDYŽ AE ŘEKNE...
Mají marmeládové doly a tetovaného tatínka

Tohoto spojení se užívá o lidech, kteří se zbytečně, jalově a nesmyslně chlubí. Jedná se tu vlastně o jakýsi protimluv. Spojují se fiktivní doly na něco, co dolovat nelze (v tomto případě: na marmeládu) se sdruženým pojmenováním tetovaný tatínek, kterého je užito v negativním smyslu. Tetování bývalo spojováno s příslušností k asociálním, popř. dokonce i ke kriminálním živlům. Móda se z něho stala až na přelomu 20. a 21. století. Proto zde můžeme vysledovat výraznou ironizace celého rčení, která vychází z klasického zesměšnění - z představy "potetovaného otce rodiny".
autor: Zbyněk Holub
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.