Smrt a nový život Johánka z Pomuku

Častá je otázka, zda sv. Jan, jehož výroční den slaví katolická církev 16. května, byl rodákem z Pomuku, nebo z Nepomuku. Jeho rodná osada se původně skutečně jmenova­la Pomuk, snad podle „mukání“, jímž se místní mniši beze slov do­rozumívali při práci v klášteře. Je také možné, že se název obce pojí s pověstí o biskupu Vojtěchovi, který údajně svými modlitbami v době sucha přivolal silný déšť a vesnice „pomokla“. Podle legendy kopec nad vsí obrostl travou a dostal jméno Zelená hora. Už před Janovým narozením však historické prameny znají názvy Pomuk i Nepomuk. Po vypálení kláštera za husitských válek starší podoba upadla v zapomnění. Světec se za života podepisoval Jan či Johánek z Pomuku, teprve od jeho svatořečení roku 1729 je častěji uváděn jako Jan Nepomucký.

Studia a společenský vzestup

V místě dnešního barokního kostela sv. Jana v Nepomuku stál podle tradice domek, v němž se světec mezi léty 1340 a 1350 narodil. Jeho otec Velflín (Welflin), patrně potomek německých kolonistů, zde byl rychtářem. Jan získal základní vzdělání ve škole při farním kostele sv. Jakuba, snad studoval i u míst­ních cisterciáků. Pak působil jako veřej­ný notář v Praze a písař v arcibiskupském paláci Jana Očka z Vlašimi.

Po přijetí kněžského svěcení byl farářem v kostele sv. Havla. Vystudoval církevní právo na univerzitě v Padově a stal se kanovníkem u sv. Jiljí na Vyšehradě. Od září 1389 byl doktor Johánek z Pomuka jako generální vikář druhým mužem pražské arcidiecéze a zástupcem arcibiskupa Jana z Jenštejna.

Svržen do Vltavy

Arcibiskupa pojilo zpočátku s králem Václavem IV. přátelství. Po překonání těžké choroby – možná moru – však Jenštejn zcela změnil své postoje. Spor o obnovu církevních práv a posílení duchovních pravomocí vyústil v otevřený boj. Rozzuřený panovník nechal arcibiskupa zajmout, a když Jenštejn uprchl, Václavův vztek se přenesl na jeho zástupce Jana z Pomu­ku a další preláty. Při výslechu byli krutě mučeni. Kat zajatce nejprve „štosoval, na kladce ho vyvěšoval s rukama svázaný­ma za zády“, Jana navíc pálil pochodní. Nakonec jeho zmučené tělo král přikázal shodit do Vltavy.

Janovo tělo bylo nalezeno až za několik týdnů. Bylo pohřbeno na ne­známém místě a později, nejdříve roku 1396, bylo v úctě přene­seno do svatovítského chrámu, kde odpočívá dodnes.

Druhý život

Staré letopisy české v zápisu k roku 1393 uvá­dějí: „Téhož léta utopen jest slavný doktor Johánek (...) krále Václavovým rozkázáním. (...) Léta téhož byla jest suchota veliká v Čechách na paměť smrti toho doktora utopeného, že v Pra­ze bředli přes řeku lidi a byla voda zelená všech­na jako tráva." Odtud se odvíjel nový, legendární život církevního úřední­ka, který je nakonec pozoruhodnější než jeho život skutečný. Vyschlá Vltava a nebývalé sucho byly prvními jevy, které lidé s Janem začali spojovat. Smrt utopením vedla k tomu, že se stal patronem lodníků, vorařů či mlynářů a pomocníkem při přírodních pohro­mách a povodních. Dodnes je v cizině nejznámějším českým světcem a jedním z českých zemských patronů.