Stínání žáby a střílení do vody - i to patřilo mezi květnové zvyky na Plzeňsku

Jak dříve probíhal 1. květen a s ním spojené „Máje“ na Plzeňsku, o tom se dochovala celá řada zpráv. Většina z nich začíná už popisem přípravy stromku a jeho přeměny na májku. Ladislav Lábek ve svém Zvykosloví Plzeňska například mluví o pěkně rostlé a oloupané jedličce, na jejíž konec se připevnil malý opentlený stromek. Na spodní větve se pověsily jeden nebo dva věnce – a májka byla na světě!

Malé májky pěkně vyzdobené fáborky a obrázky připravovali chlapci v noci, potají – tak aby už ráno hrdě stály na střechách nebo na vratech stavení, kde přebývala svobodná děvčata. Samozřejmě nechyběla ani velká májka na návsi, které se také říkalo „babská“. Když už májky stály, chlapci s harmonikou obcházeli po vsi a od děvčat dostávali malé pohoštění. Společná slavnost se pak většinou rozvinula až odpoledne na návsi, pod velkou májkou.

Anička hodná je, dala nám na máje…

„Anička hodná je, dala nám máje, dala nám dva zlatý, to je děvče zlatý!“ Tenhle popěvek v minulosti doprovodil pěknou řádku slavností Májů na Plzeňsku. Nechyběl při nich „král“, který s celou svou družinou na koních a ve svátečních krojích objížděl stavení s hudbou. Všude se zatančilo a zahrálo. A kde která dcerka přihodila nějaký ten peníz, dočkala se právě zmíněného děkovného popěvku.

Ukázka „říkání o dívčkách“ přednášeného o Májích „biřicem“:

U Kozlů na vršku
je tam kopec hlíny,
že mají dcerušky,
jak prut rozmarýny.

U Kouklů v perně,
modlí se děvečka věrně –
že nemá milýho.
Ať jí dá Pán Bůh ňákýho!
(zápis z Dolan)

Po obchůzce se všichni sešli na návsi a „biřic“ se ujal obřadného předčítání veršované chvály jednotlivých děvčat, ale mnohdy i žertovné kritiky hospodáře a hospodyně. Mnozí účastníci Májů tak možná docela uvítali, když bylo čtení u konce a došlo na závěrečné setnutí kohouta nebo žáby.

Žába, kat a šibenice – zvláštní májová trojice

Setnutí žáby (případně kohouta) se pravidelně ujímal „kat“ u předem připravené šibenice, na které byla mrtvá žába zavěšená. Chudák žába byla před tím veřejně obviněná z toho, že králi způsobila nějaké směšné neštěstí – ukousla mu knoflíky, hodila klobouk do řeky a podobně. Drastičnost toho úkonu byla ale často mírněná tím, že žába byla cukrová, a tak se o její tělo následně důkladně popraly přítomné děti.

Na samý závěr slavnosti „biřic“ vykřikl, koně se tryskem rozjeli a za všeobecného veselí honili krále, který se nesměl dát chytit…. Máje bývaly velmi oblíbenou slavností - muzejní sbírky plzeňského národopisného oddělení uchovávají fotografie například ze slavení Májů v Bolevci, Račicích nebo Babiné z 20. let 20. století, v Hrádku z roku 1957 a další.

Plzeňské kázání na Nový svátek

Specifikem Plzně býval tzv. Nový svátek. V Plzni se v minulosti držel v neděli po sv. Stanislavu (7. května) na památku nezdařeného husitského obležení v roce 1434. Nový svátek byl především ve znamení církevních obřadů s velkým průvodem na městské hradby zakončeným lidovým veselím.

Při této výroční slavnosti mívali vyhlášení kazatelé slavnostní kázání, ve kterých velebili zmužilou statečnost Plzeňských po čas devítiměsíčního obležení. Podle historických pramenů byla slavnost pro rostoucí odpor zrušena v roce 1870. Kázání sepsaná a tištěná na Nový svátek se však dochovala – třeba to sepsané Arnoldem Oldřichem Šindelářem v roce 1836, které je uložené v Národopisném muzeu Plzeňska.

Pušky, bambitky, karabiny – a šup s tím k vodě!

Dnes už se o ní téměř neví a existuje k ní jen málo literatury, ale v minulosti obyvatelé Plzeňska dodržovali ještě jednu zajímavou tradici. Náležela ke slavnostem Sv. Jana Nepomuckého a patřilo k ní tzv. "střílení do vody“. Tento zvyk se odehrával 16. května a podle dochovaného rukopisu B. Moravce z roku 1910 býval tento den velmi hlučně oslavován. Časně ráno se v Plzni ozvaly rány z hmoždířů (moždířů) vypalované na střelnici městských ostrostřelců. Poté co dozněly rány ze střelnice, mužští a chlapci z celého města se sešli u řeky a střílelo se hojně a hlasitě „do vody“.
Celé dopoledne, často tak dlouho, než došla munice.

Rekonstrukce zvyku „střílení do vody“ na svátek sv. Jana Nepomuckého v Plzni, akvarel na papíře. Maloval Karel Koubek, 1936|foto: ZČM v Plzni - národopisné oddělení

Střílelo se z pušek, bambitek, z karabiny a chlapci dokázali střílet i z upravených dutých klíčů. Nejvíce se prý v Plzni střílelo u řeky Mže. A proč se střílelo zrovna „na řeku“? Údajně to souviselo se smrtí sv. Jana Nepomuckého, který skonal po svržení do Vltavy. Květnová tradice „střílení do vody“ postupem doby zanikla, ale důvody zániku není těžké odhadnout. B. Moravec ve svém rukopisu doslova uvádí: „Myslím, že zvyk ten zanikl ne tak následkem policejních zákazů, jako spíše proto, že slavnostní střelbou způsobena byla každého roku nějaká nehoda nebo vážný úraz.“.

Poslechněte si celý Špalíček lidových písní z Národopisného muzea Plzeňska věnovaný zapomenutým květnovým zvykům!

L. Lábek: Květen. Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí 1930, s. 19 – 20.
R. Tyršová a A. Kožmínová: Máje na Plzeňsku. Svéráz v zemích československých, Čechy 1921, s. 142 – 154.
B. Moravec: Zapomenuté zvyky – Střelba na sv. Jana Nepomuckého. Brdský kraj 1910, s. 1 – 3.
Č. Zíbrt: Slavení „Nového svátku“ v Plzni. Český lid 1905, 209 – 211.
F. Šváb: Z minulosti Nového svátku plzeňského. Nová doba 9. 5. 1934,
J. Schiebel: „Nový svátek“ a jeho historie. Obzor 1890.
J. Schiebel: „Nový svátek“ v Plzni a jeho zrušení. Obzor 1890.