Těžkosti porotců

Nemají to lehké, porotci. Poroty všeho druhu, myslím. Vynechám teď poroty hrdelní a s vaším dovolením i ostatní přísedící opravdových soudů, protože tam už jde o prohry a výhry fatální, vznešeně řečeno. Tam už to není legrace, tam je odpovědnost tuze velká, tam nejde o poukazy, diplomy nebo korunky. Vlastně o korunky kolikrát ano, ale vy mi rozumíte. Já mohu povídat pouze o porotách na literaturu, na děvčata a na jídlo. To jsou obory, ve kterých jsem byl pořadateli některých soutěží uznám kompetentním k hodnocení. Tam ani tam jsem se necpal, přísahám. Pozván jsem byl a protože neumím říct ne, šel jsem. Většinou. Odmítl jsem zatím pouze místo v porotě při soutěži masek na dětských šibřinkách a pískání zápasu dívčích fotbalových jedenáctek. To jsou příliš rizikové úlohy; na šibřinkách si před vámi uplivnou všechny prohravší babičky, u fotbalu vás ty holky zmlátí rovnou na hřišti. To jistě neznamená, že jinde je bezpečněji, ale nemusím být u všeho.

Naposledy jsem pískal, a ještě teď toho od minulého pátku mám nad žlučník, soutěž v jídlech. V Nové Vsi u Sušice to bylo a neměl jsem tam jezdit autem, měl jsem jít kvůli trávení pěšky. Devatenáct vzorků jsme hodnotili, už teď říkám, zkuste si to někdy. A to jsem ještě nejmenoval. Nechce se mi do toho, protože člověku se to velmi snadno vrací zpátky, zde nejenom ve vzpomínkách, zde přímo do krku. Ale je povinností člověka varovat zbytek lidstva, takže to činím, byť s bolestnou grimasou. Předkládám jídelníček, který nám v té Dlouhé Vsi sestavily tamní ženy, děvčata a také jeden muž. Vyhrál on, prozrazuji předem, jak jinak.

Srnčí guláš. Na ten se přímo sliny sbíhaly, ale plné stoly před námi varovaly. Přesto jsem udělal tu chybku a snědl téměř celou porci. Už dvojkou totiž bylo zapékané kuře. Také skvělé, místa ještě habaděj. Třetí jsme polykali plněný hermelín. Já si myslím, že hermelín je docela plný už sám o sobě, ale budiž, i když je pravdou, že rozdíl mezi prázdnými a plněnými hermelíny nepoznám, protože tento byl první, který jsem v životě pozřel. Porotci to nemají lehké, říkal jsem vám to. Špekáčkový kotlík přišel jako na zavolanou, hermelín bylo třeba přerazit něčím výrazným. Plněný šáteček. Výborný, jen už nevím, čím plněný byl. Krabí chuťovka. Také dobrá, ale už jsem vítal, že pouze chuťovka, co celou porci unese i slabé párátko. A první slaďous ? kostky s čokoládovou náplní. A mohlo by se skončit, zákusek v pravou chvíli, ale ještě před pauzičkou štrůdl se sýrem a s játry a hned na to jadranské řezy. Pauza, uf!

No, následoval ještě bramborový řízek, sladké mraky, nějaké sladké řezy a na ně pěkně červená řepa, do ní zelný závitek, zase nějaké řezy, už je mi to jedno, zavináč, sladká sloní slza, velká jako moje v té chvíli a končilo se českou omáčkou anklbens. Ještě přidat? Vyhrál zavináč hajného pana Soukupa. Velectěný, řekl by můj tatínek. Jenže, jako šestnáctý chod to už tak nevnímáte. Velectěný hlad, říkal jsem si v autě, kde jsem pod volantem mačkaje devatenáct bodů té schůze, vzpomínal na to, že pískat fotbal, nemusí být zase tak nebezpečné. Víte, ta jídla byla skvělá, všech devatenáct, ne že ne, ale kdybychom tam mohli příště být alespoň týden, to by se to hodnotilo. Takto jsem v Dlouhé Vsi přišel na to, že absence samotného trestu smrti ještě nevylučuje sestavení hrdelní poroty. V jedné jsem v pátek byl?