Vánočka - stovky let neodmyslitelná součást Vánoc

Vánoce, vánočka - slova, která jsou už mnoho set let pevně spjatá, představují jednu ze základních tradic oslavy svátků nejen v Plzeňském kraji. Vánočky nám voní a chutnají už od šestnáctého století, jejich receptura se přitom od té doby příliš nezměnila, i když doma si je tehdy nikdo sám nepekl.

„Od 16. do 18. století příprava vánočky patřila výhradně cechovním mistrům, čili pekařům. Až v osmnáctém století se začaly vánočky péct doma," uvedla kuchařka Mirka Kreuzmanová.

Příprava vánočky byla tehdy velkým rituálem. Hospodyně musela mít na sobě bílou zástěru i bílý šátek. S rukama od těsta pak vyběhla do sadu, kde objímala ovocné stromy, aby příští rok bohatě rodily. Rituál přípravy tradiční vánočky byl navíc pro leckterou hospodyňku i poměrně fyzicky náročný.

„Když dala to těsto na vánočku kynout, tak celou tu dobu, než to těsto vykynulo, musela nebo měla vyskakovat do výšky pro zdar toho těsta. Když jsem tak o tom přemýšlela, tak jsem si říkala, že ještě moje maminka říkala: To těsto dobře vyskočilo nebo: To těsto špatně vyskočilo. Tak možná to skákání mělo dopomoci k tomu, aby to těsto bylo pěkné, dobře nakynuté," popsala Mirka Kreuzmanová.

Svůj význam má navíc i samotná podoba vánočky

„Lidé v době zimního slunovratu měli strach, že se to slunce úplně ztratí. A právě ty prameny vánočky měly symbolizovat provaz, kterým by jakoby upoutali slunce a měli pocit, že to slunce neodejde navždy, ale že ho nějakým způsobem udrží," vysvětlila Mirka Kreuzmanová.

První hotová vánočka patřila vždy hospodáři. Byl to jednak projev úcty a zároveň i přání dobré úrody. Na závěr se pak vždy dělila velká vánočka. Z ní dostal každý, kdo ve stavení žil nebo pracoval a alespoň malý kousek zbyl i na dobytek.