Čarodějnice z Přešticka byly vězněny na Roupově i v merklínské tvrzi

„Asi to nebylo jen na Přešticku, nýbrž po celé zemi. Tato oblast měla ale to štěstí, že pramenů a dokladů o tom je odtud trochu více. Navíc si jednoho místního případu všiml protestantský kněz Jan Štelcar Želetavský ze Želetavy, který v roce 1588 vydal spis s názvem Kniha duchovní o velikých skutcích Pána Boha. Jednalo se v podstatě o učebnici jak rozpoznat čarodějnice a jak s nimi zacházet,“ řekl na úvod památkář Městského úřadu Přeštice Jiří Sankot.

12 fotografií

Například hrad Roupov měl svou hladomornu, kde byly vězněny kupříkladu i ženy podezřelé z čarodějnictví v okolí. Zdejšímu vězení se tak nevyhnula ani vyhlášená hadačka z nedaleké vsi Otěšice, za kterou si chodily pro rady a byliny ženy až z Rokycan. Na tehdejší nedaleké tvrzi v Merklíně nebylo tak rozlehlé vězení, jako na Roupově, a tak se tady věznilo ve sklepě. A právě údajné čarodějnice z merklínského panství se týká i tento příběh zhruba z poloviny 16. století:

„Mělo se jednat o nějakou hadačku či kouzelnici, která se často stýkala s ďáblem. Ďábel v té době mohl mít dle lidových pověr podobu kozla, anebo třeba pohledného myslivce. Čarodějnice měly údajně nosit ďáblům na křižovatky mléko nebo jiné potraviny, měly přes cesty rozvěšovat hrnečky nebo nitě, aby ďáblu naznačily, kde se spolu setkají. Odměnou jim potom bylo to, že je naučil nějaké kousky a našeptával jim, co mají dělat. Ony pak využívaly kouzel, které je čert naučil, třeba k uhranutí dobytka, lidí, kteří jim nebyli sympatičtí, anebo naopak k tomu, aby někomu pomohly.

I z tohoto byla nařčena merklínská hadačka. Jelikož se k čarodějnictví stále nechtěla přiznat, vymysleli si na ni vrchnostenští úředníci lest. Nabídli jí, že když jim ukáže, jakým způsobem s pomocí ďábla čaruje, propustí ji na svobodu,“ popisoval Jiří Sankot.

Co se dále dělo s merklínskou čarodějnicí? Dozvíte se v reportáži.