Zapálili si dům kvůli pojistce. Shořelo i sedmnáct okolních stavení

Vše se odehrálo v Přešíně, což je část obce Čížkov na jižním Plzeňsku. V chudší domkářské oblasti této vsi žili také Linhartovi. Rodiče neměli pomalu ani z čeho živit své děti, natož aby investovali do svého chátrajícího domku. „Pan Linhart mnohokrát pronesl onu známou větu, že by bylo skoro lepší vyhořet, než žít v těchto podmínkách. Těžko říct, zda to už tehdy myslel vážně,“ začal s vyprávěním příběhu historik Jiří Sankot.

Manželé měli pojistku na dům ve výši 30 tisíc korun pro případ požáru. Nejen, že nebyli schopni své obydlí opravovat a udržovat, ale měli na něm navíc dluh ve výši 16 tisíc korun. Pokud by tedy vyhořeli, nejen, že by z pojistky splatili daný dluh, ale mohli by si postavit nový slušný domek. „V hlavě pana Linharta tedy začala hlodat myšlenka, že není úplně hloupý nápad vyhořet,“ podotkl Sankot, který pokračoval:

„Lze předpokládat, že hlavním mozkem celé akce byl právě pan Linhart, jelikož byl ve vsi považován za takového divného patrona, zatímco jeho manželka byla poměrně přátelská a místní s ní vycházeli a měli ji rádi. On přišel na tu myšlenku, že by neměl být ani takový problém dům zapálit, jen to provést tak nenápadně, aby na to nikdo nepřišel.

Půdu si připravoval docela slušně. Stále častěji se se svými sousedy dohadoval, že mu jistě jednou jeho dům zapálí, když například vysypávali horký popel blízko jeho domu. Tyto hádky a poznámky stále vylepšoval a svým způsobem na to neustále upozorňoval.“

V červnu roku 1934 měl Linhart plán vymyšlen. „V domě měli pec, do které se přikládalo z předsíně do světnice. V peci byl děravý komín a na půdě kolem komína byly rozházené různé sušené plevy. Kdyby se tedy pořádně přiložilo do pece, jiskry by mohly zapálit tyto plevy. Jen vymyslet záminku, za jakým účelem to udělat,“ řekl historik.

Manželka měla péct prvně v životě chleba

Linhart se tedy dohodl s manželkou, že by mohla poprvé v životě upéct chleba. Aby se sám vyhnul podezření, měl už od brzkých ranních hodin pracovat na louce nad Přešínem. Už zhruba týden předem stěhovali manželé nábytek a veškeré cennosti, včetně pojistných smluv, do sklepa, aby o ně během požáru nepřišli. Všechny své děti v osudnou noc odvedla Růžena Linhartová ke své kamarádce, aby zde přespaly.

Ve čtyři hodiny ráno vyšel Linhart dle plánu na louku, aby ji pokosil. Dle pozdějších výpovědí sousedů byl však neklidný a neustále se otáčel směrem ke vsi, jako by na někoho nebo něco čekal. Nad ránem ve vsi skutečně vyšlehly plameny, manželce se tedy podařilo pořádně přiložit a jiskry zapálily jejich chalupu. Jelikož však panovalo ono veliké sucho, požár se začal nekontrolovatelně šířit i na okolní domy a v podstatě celá tato část Přešína lehla popelem. Shořely usedlosti sedmnácti hospodářů, což byla velká část vsi. Problém byl ten, že většina lidí postihnutých požárem neměla pojistnou smlouvu na své stavení.

Jaké byly škody ve vsi a jak to dopadlo se žháři? Poslechněte si reportáž.