Alena Zemančíková: Dosídlení

Odsun Němců z Československa
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Odsun Němců z Československa

Nad osidlováním pohraničí po roce 1945 a nelehkým životem v této i pozdější době, zejména na Tachovsku, se zamyslela publicistka Alena Zemančíková.

Moji rodiče se přistěhovali do západočeského pohraničí (přesně do Boru u Tachova) v roce 1954. Jedinou výhodou, jíž se jim dostalo, bylo přidělení bytu. Byt v Boru byl skoro neobyvatelný, pozdější byt v Tachově byl sice ve vile po řediteli tabákové továrny, ale pro nás tím hůř. Vila byla dimenzovaná a zařízená na domácnost se služebnictvem. Po několika zimách spojených s praskáním trubek a mrznutím vody se matka ráda stěhovala do paneláku. Byl rok 1960, šla jsem v té době do první třídy.

Prostě jsme žili obklopeni přírodními krásami a pohraničním pásmem. O historii kraje se rodiče nezajímali, to radši hráli ochotnické divadlo. Tak jsem se nedozvěděla nic ani o původních Němcích, ani o později dosídlených lidech.

Na okres Tachov přišlo mezi lety 1945–47 celkem 14 344 osídlenců. Z toho pětina náležela k cizím národnostem, Rusínům, volyňským Čechům, Slovákům, Rumunům. Tito osídlenci neměli buď nic společného se zemědělstvím, nebo byli zvyklí hospodařit v nížinatých krajích a jejich zkušenosti nebyly přenositelné do horského prostředí Českého lesa.

Většinou velmi špatně odhadli své síly a možnosti. Problémy ve vysídleném pohraničí se podílely na zásobovací krizi roku 1948. Tohoto stavu komunisté zneužili k útoku proti soukromým rolníkům.

Otevřené svědectví přináší kronikář obce Obora na Tachovsku

V obci žilo před válkou 400 obyvatel, skoro samých Němců, kteří se podle kronikářových zápisů chovali po válce velmi slušně a vzdor vysokému věku se nejen zapojili do práce, ale mohli být vzorem příchozím Čechům.

Obora neměla na nové obyvatele štěstí, v první vlně ji zaplavili zlatokopové a ani ti, kteří přišli po nich, nehospodařili dobře. Mnozí z nich utekli přes hranice, stejně jako řada Němců ještě před organizovaným odsunem.

Úroda byla díky předchozí péči o pole v letech 1945 a 46 dobrá, ještě se dalo žít z péče dřívějších rolníků. Když ale v roce 1949 dostali noví hospodáři předepsané povinné státní dodávky z přidělené půdy, všichni do jednoho se půdy zřekli, odešli pracovat do lesa a požádali pouze o malý deputátní příděl. Spočítali si, že prací na poli si vydělají denně o 300 korun méně než v lese.

Rok 1948 přinesl vůbec největší vlnu odchodů osídlenců z pohraničního venkova. Někteří zvolili ilegální přechod hranic. Komunisté v sekretariátech KSČ si museli uvědomit, že za tím asi nebudou jenom „štvavé zahraniční vysílačky“.

Vážným problémem začal být alkohol, spolupráce mezi etniky nefungovala.

V roce 1950 stát akci dosídlení formálně ukončil a Osidlovací úřad zanikl. V mnoha obcích ovšem chyběla jakákoli infrastruktura, silnice, železnice, obchody, řemesla, služby, zdravotní a sociální péče nebyla vůbec. Životní úroveň v pohraničí byla otřesná a okresní národní výbory ani okresní výbory KSČ venkovské problematice nerozuměly. Vážným problémem začal být alkohol, spolupráce mezi etniky nefungovala.

Problematickou situaci ještě zhoršilo vytvoření hraničního pásma. To mělo zabránit častým přechodům přes hranice (například z hřebčína v Hostouni uteklo 21 mladých mužů i s koňmi), ve skutečnosti se však docílilo ještě mohutnějšího útěku lidí z pohraničí. Obce v těsném hraničním pásmu byly násilně vysídleny a srovnány se zemí.

Stranické orgány řešily situaci chaoticky, pokud vůbec, místo budování škol jen na Tachovsku čtyři školy zavřeli, protože se nepodařilo sehnat učitele, který by sem nastoupil. Jít do pohraničí bylo za trest.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 naštěstí došlo k rozumnějšímu přístupu, mělo jít o výhradně dobrovolné přesídlení pracovníků z vnitrozemí do družstev, státních statků, strojních a traktorových stanic, později do státních lesů. Stopy předchozích deseti let jsou ale patrné dodnes.