Tomáš Bernhardt: „Že to radši nezboříte…“

Před pár lety se mi tak nějak stalo, že jsem koupil domek v... To je vlastně jedno. Prostě kousek za Plzní. Takový ten, co v něm ještě nedávno bydlela paní a všechno tam je – topení, voda, elektrika, vlastně stačí vymalovat a uklidit, znáte to. Vyřídíte si hypotéku, pustíte se do práce a brzy zjistíte, že tam sice všechno je, ale naprosto na nic. Čerpadlo nečerpá, studna je suchá, topení v háji, elektrika - ani nemluvit.

Také jsme dostali několik plánů, z nichž ani jeden nesouhlasil se skutečným stavem, ale tolik z nich bylo zřejmé, že před sto lety domek vypadal docela jinak a mezi tím se hned několikrát proměnil. Vzal jsem tedy kladivo, pásmo, tužku a papír a pustil se do stavebně historického průzkumu.

Objevil jsem leccos – vepřovice, kámen i pálenou cihlu; litou podlahu bývalé komory v pozdější kuchyni; kus někdejší obvodové zdi přímo uprostřed domu; a ještě jiné takové pozoruhodnosti. Také jsme museli vymýšlet a metodou pokus - omyl zkoušet nezvyklé postupy, aby například na vepřovicích dobře držela nová omítka, případně se za pochodu se učit dovednosti, o kterém jsem ještě nedávno netušil, že bych je mohl potřebovat.

Občas někdo pokýval hlavou a řekl něco jako: „Že to radši nezboříte..“ Ale to mne ani nenapadlo. Ten dům má přece šedesátku zeď z vepřovic, které dělají příjemné mikroklima. Krov už není nic moc, ale je z tesaných trámů. A jak ten dům za těch nejméně sto let postupně předělávali, získal neopakovatelnou tvář. Stal se z něj naprostý originál. To bych měl všechno nechat zplanýrovat a na zbořeništi pak postavit uniformní škatuli z porobetonových tvárnic, sádrokartonu a řezaných trámů? Osadit ji plastovými okny a vytmelit polyuretanovou pěnou? Obložit polystyrenem a ostříkat omítkou v barvě tuti fruti? Jo, kdyby tu byla dřevomorka, tesařík a k tomu radon, tak možná, ale takhle? Mám zahodit všechno, co je na tom domě zajímavé? To bych se mohl přece rovnou nastěhovat do paneláku, ne? Nejsem přece padlý na hlavu.

No, leckdo by byl asi jiného názoru, tedy zejména ohledně toho pádu hlavou napřed. Kousek od nás sice sousedi dlouho, pečlivě a krásně opravují historický statek, ale hned vedle nich kdosi nechává neméně krásné stavení chátrat a raději si vedle něho do sadu postavil, no, takový nijaký domek. Z okna přes náves od jara sleduji, jak další staré stavení majitelé svépomocně boří a postupně nahrazují čímsi z betonových tvárnic.

V sousední obci v posledním roce padly tři domy a ještě o ves dál nejméně jeden. A to jen tak co vidím cestou do práce. Nechtěl bych se dopustit nějaké unáhlené generalizace, ale že by Češi pozbývali další části své identity, totiž sklonu ke kutilství a chalupářství?

Je to zvláštní. Kde kdo si stěžuje, jaké se dnes vyrábí šunty. Že ty věci už nejsou, co bývaly a jediným smyslem jejich existence je, aby se rozbily čtrnáct dní po záruční době. Reklama a barevné magazíny pěstují kult originality (i když do důsledku vzato, je ta originalita ve skutečnosti často dost uniformní). Proč se tedy tolik lidí, když najednou mají něco tak bytelného a originálního, jako stará stavení často bývají, rozhodne pro demolici a novostavbu?

Prý to vyjde laciněji a je s tím míň starostí. No, nevím. Samozřejmě, pokud se hroutí krov i zdi, je na opravy už dost pozdě. Ale jinak? I dost staré tesané trámy pravděpodobně vydrží déle než nové řezané. Zeď, která tu stojí sto let a není narušená, tu pravděpodobně přečká i další stovku. S takhle dlouhou životností počítá málokterá novostavba, a pokud ano, rozhodně nebude postavená levně z levných materiálů.

A jak to pak všechno vypadá na pohled, to nechám stranou. Dalo by se o tom dlouze diskutovat, ale je to věc individuálního vkusu a nechci vám vnucovat ten svůj. Když míjím ty bořené domy, přemýšlím spíš o tom, co obecnějšího to vypovídá o přístupu ke světu: ta nechuť zdržovat se s údržbou a opravami; když se něco porouchá, hned to vyhodit; a hlavně si pořizovat pořád nové a nové věci, s důrazem na slovo „nové“. Aplikovat to lze na všechno – telefony, počítače, auta, domy, ale i mezilidské vztahy.