Anděl Páně, my klepáme! Velikonoce našich předků na Plzeňsku

2. duben 2018
Velikonoční „rachání“ ve Skvrňanech, 1929

Proč dříve lidé na Zelený čtvrtek před východem slunce trhali žito a vkládali si ho do postele? Kdy se pekly jidášky? A jak probíhalo „klepání“ s řehtačkami na Velký pátek? Cenné záznamy o průběhu velikonočních svátků našich předků na Plzeňsku ukrývá Národopisné muzeum Plzeňska.

Sbírky Národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni – to zdaleka nejsou jen historické předměty z různých časových období. Součástí rozsáhlých sbírek jsou také cenné zápisy pořízené během mnoha národopisných sběrů prováděných na širším Plzeňsku. Ty nejstarší pocházejí už z roku 1894 ve spojitosti s připravovanou Národopisnou výstavou českoslovanskou v Praze. Řada zápisů se týká i velikonočních zvyků a pověr.

Zelený čtvrtek – blechy pryč!

V roce 1894 zapsal František Rádl v Dýšině následující zvyk:  „Na Zelený čtvrtek, před východem slunce, se na poli trhalo žito a dávalo se do postele, aby se blechy nerozmnožovaly“. V roce 1915 Josef Hylák na Radnicku zachytil následující: „Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jdou chlapci s řehtačkami ohlašovat poledne nebo jiné klekání. Průvod vyjde od kříže na návsi, kde udělá jeden chlapec klapačkou kříž. Třikrát zaklepe a ostatní smeknuvše poznamenají se sv. křížem. Jdou dům od domu, všude zařehtají a pak řeknou: Židi nevěrný, jako psi černý kopali jámu Ježíši Pánu, aby ho jali, ukřižovali na Velký pátek, na Bílou sobotu do hrobu dali. Obchůzka končí zase u kříže tak, jak byla počata.“

Jidášky i omývání na Velký pátek

 Z Druztové se z konce 19. století dochovala následující pověra:  „Prší-li na Velký pátek, bude suchý rok“. Na Radnicku  to podle zápisů Josefa Hyláka z roku 1915 vypadalo na Velký pátek takto: „Z rána před východem slunce chodí lid do zahrady se modlit; poté jdou se umýt k některé přírodní vodě: k potoku, k rybníku nebo k louži. Toto umytí chrání od neřestí kožních. Ti, kteří trpí bolestmi zubů, jdou před východem slunce a seberou z kříže v polích něco mechu, kterým se pak nakuřují v ústech.  Na Velký pátek pečou se jidášky.  Z obyčejného vdolkového nebo koláčového těsta se vyválí pramen a ten se stočí. Mažou se medem a pojídají.“

Kříž na Boží hod Velikonoční a v pondělí s „žílou“!

Podle zápisů Viktora Dostála z Chrástu z roku 1894 „v Boží hod Velikonoční nadělal hospodář (z kočiček svěcených na Květnou neděli)  křížky a ty v ozimném obilí do země nastavěl.“ A Velikonoční pondělí? Josef Hylák z Radnicka v roce 1915 uvádí, že na „pondělí Velikonoční časně zrána chodili  menší chlapci po vsi nesouce v rukou „žílu“ (tj. metlu spletenou z proutků).  Žílou šlehali na dveře u světnice a k tomu odříkávali velikonoční koledu. Za ni od hospodyně dostali buď vajíčko barvené, kousek bochníčku nebo i krejcar“.

František Kraus popsal situaci v Doudlevcích v roce 1925: „V Doudlevcích, jako všude jinde od nepaměti, vyznačovaly se Velikonoce hlukem řehtaček, barevnými vejci (kraslicemi) a bochníčky. Do kostela plzeňského šla o Velikonocích všechna mládež v nových šatech (krojích), jsouc ráda, že se tak naparáděná zase jednou může ukázat“. Josef Hylák už roce 1915 zapsal na Radnicku také pověru, podle které „ o velikonočních svátcích chce mít každý něco nového od šatstva, byť by to byl i jen šátek. To proto, aby ho beránek…“ - ale tuhle pověru jistě dobře znáte i dnes. Pořídili jste si letos něco nového na sebe?

Spustit audio

Související