Božena Němcová na Chodsku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nejstarší fotka spisovatelky Boženy Němcové v Česku (Muzeum Chodska v Domažlicích)

Před dvěma sty lety, 4. února 1820, se narodila nejvýznamnější česká spisovatelka 19. století Božena Němcová. Částí svého díla je spojena i s národopisem a regionální historií západních Čech, zejména Chodska.

Božena Němcová (1820 Vídeň – 1862 Praha) ve svém literárním díle bohatě čerpala z vlastních životních zkušeností. Jako manželka člena finanční stráže se často stěhovala a v letech 1845–1847 pobývala v Domažlicích. Z té doby pocházejí její lidovou kulturou prodchnuté texty Obrazy z okolí Domažlického (1845–1846), Selská svatba v okolí Domažlic a O prostonárodním léčení na Domažlicku (1846), shrnuté později do výboru s názvem Národopisné a cestopisné obrázky z Čech (1951).

Selky k líbání

Chodsko si velmi oblíbila. V dopisu adresovaném příteli Františku Ladislavu Čelakovskému píše: „Mohla bych začít o těžkém srdci, když jsem Prahu opouštěla, ale to je píseň se známou notou, tu zná každý, kdo se s tou drahou matkou loučil. (...) Jak jsme přijížděli ku Plzni, byla již silnice plna selského lidu v překrásném bohatém kroji. Selky byly k líbání. Za Plzní jsme se octli mezi Němci. (...) Srdce mi okřálo, když jsem přijela do Domažlic. V celém okolí mají ti lidé řeč – zlatý poklad, já poslouchám jako u vidění. Kde se jich dotknete, jako by zlaté jiskry pršely.

Taneční mistři a malíři

V Obrazech z okolí domažlického zachytila svůj rozhovor se starým oujezdským sedlákem, který začal povzdechem:

– „Bože, co jsme se nazpí­vali, natancovali; teď ty staré písně a tance přestávají.“

– „Milý táto, já si kolikráte myslila, kdybych měla hodně mnoho peněz, že bych poslala tanečního mistra a malíře po Čechách, aby sebrali všecky kroje a tance. Ale o písně nemusíte mít starost, ty jsou zachované. Přijďte k nám a já vám jich ukážu tři knížky a třebas vám je zazpívám. Milý brachu, ty jsou daleko široko známé, zpívají se před králi a císaři, a každému se líbí.“

– „Tu to máme, doma řeknou, že jsou staré, v městě, že jsou hloupé, a v cizině se líbí. Ať mně ještě někdo špetne, hned mu to vyložím!"

Křuplavá hnětanka

Ve vzpomínkách na Chodsko popisuje Božena Němcová jazykové zvláštnosti, starobylý oděv zdejšího lidu i jejich zábavy: „K národním veselostem zdejším náleží koleda a voračky. Selská dívčí koleda slaví se prostřední vánoční svátek. Tu dostane každá děvečka nebo dcera od hospodyně hnětanku, to jest veliký koláč, dobře máslem a smetanou zadělaný, v němž je skořice, hrozinek a mandlí hojnost. Těsto se, jak náleží, uhněte a — jak se tu říká — nakřuplavo upeče. Hnětanku si ale holka nenechá, ta je pro chlapce. Svobodní chlapci a holky shluknou se pak vespolek a jdou do města. Děvka dá chlapci hnětanku, a on jí koupí housku a jablka; to se potom zpívá a hlučí, a z krčem to jde k muzice. Přitom se musí každý opít, ženská tak dobře jako mužský, a proto se také nepije pivo, ale pálení.“

Ten mládeneček má notu

Na jiném místě svých zápisků z roku 1846 líčí spisovatelka chodské posvícení: „K nejoblíbenějším procházkám náleží má cesta do Chrastavic. Tam jsme šli na posvícení. Přijali nás s pravou hostinností a s upřímnou tváří. Sotva jsme dosedli, otočila se hospodyně a přinesla koláč. Ale jaký koláč! Takovým posvícenským koláčem podělí se celá rodina; máte na něm, kdo co rád, tvaroh, povidlí, mák, perník a sypání z rozinek a mandlí. Když se koláč snědl, prostřeli jak sníh bílý ubrousek, dali majolíkové talíře a přinesli pečité.

V hospodě bylo několik sedláků. Můj hoch měl se hned k dudáku, začal mu zpívat a dudák mu hrál. To ti sedláci koukali a divili se, až nebylo možná. »Ten mládeneček má notu, že by mohl na kruchtě zpívat,« pravila jedna selka, jíž jsem za tu zdvořilost poděkovala.“

Naposled přišlo kolečko

Boženu Němcovou na Chodsku velmi zaujaly zdejší lidové tance. Psala o nich nadšeně v jednom z dopisů Čelakovskému: „Nejdříve tančili polku, pak štajryš (naši sousedskou), nato zelenák, obkročák a třínožku, všecky tři jako náš vrták; potom dupavou, houpavou, hrozičku a ševcovskou. Naposled přišlo kolečko, ten nejstarší tanec, jak pravil rychtář, který za mladých let nic jiného netančil. Dva chlapci se postavili se žbánkem před dudáka a začali dudáckou notu, dudák se šklebil, huslař dával nohou takt a šest chlapců si přitáhlo své tanečnice. Stojíce porůznu, chlapec vedle děvčete, s rukama nazad spletenýma začali se podle taktu pořád na jednom místě tak hbitě a šikovně točit, že jeden o druhého ani nezavadil a z taktu nepřišel, až se pustili a zpředu čapli. To jde všecko tak čerstvě a pořádně, že se vám zdá, jako by šest vřetének jedním kolečkem se točilo.“