Cesta ke vzdělání v minulosti? Nebyla laciná ani všem přístupná

Nejčastější bývaly tzv. triviální školy. Žáci se v nich učili číst, psát, počítat, základy hospodaření a  náboženství. Tento typ škol, který měl vychovávat zdatné a loajální poddané, byl rozšířený na vesnicích a v menších městech. Vyučovací jazyk v nich odpovídal místním poměrům.

Ve větších městech existovaly tzv. hlavní školy, které měly o něco bohatší studijní program zaměřený na přípravu žáků pro kvalifikovanější práci v zemědělství, řemeslech nebo pro armádu. Těchto škol nebylo mnoho, na území dnešního Plzeňského kraje existovaly ve 40. letech 19. století jen 4 – v Plzni, Plané u Mariánských Lázní, Klatovech a Domažlicích. Protože však poskytovaly kvalitnější vzdělání, posílali sem děti i přespolní rodiče, kterým na vzdělání záleželo a mohli si to dovolit. Vyučovacím jazyk na těchto i dalších školách byla ještě i po polovině 19. století němčina.

Normální (vzorové) školy, preparandy a gymnázia

Ještě kvalitnější vzdělání a širší studijní program nabízely tzv. normální (vzorové) školy, které existovaly v každém hlavním městě jednotlivých zemí habsburské monarchie. Při normálních školách fungovaly také tzv. preparandy, tříměsíční kurzy pro přípravu budoucích učitelů pro základní školství. Další studium na gymnáziích se týkalo jen velmi malé části dětí. Gymnázia byla v dnešním plzeňském kraji ve 40. letech 19. století jen 2 - v Plzni a Klatovech. V každém ročníku zde studovalo několik desítek dětí, šlo ale o zanedbatelnou menšinu. Vstupovaly sem běžně ve věku 11-12 let a byly to obvykle děti úředníků nebo městských elit. Absolventům gymnázií se pak otevírala šance k získání dobrého místa v úřadech, církvi nebo armádě, případně mohli pokračovat studiem na filosofických ústavech a pak i na univerzitě nebo v kněžském semináři.

Cesta ke vzdělání nebyla v minulosti levnou záležitostí a nebyla přístupná každému. Udržovat syna na studiích v době, kdy by si již mohl sám vydělávat, bylo nákladné a mnoho rodičů o tom nechtělo ani slyšet.Některým zvláště nadaným žákům mohl také pomoci dobrodinec, protektor nebo podpůrná nadace. K tomu ale bylo potřeba kromě nadání také štěstí. Podobná podpora (ať materiální, nebo morální) pomohla ke vzdělání i řadě významných představitelů české kultury – např. Josef Dobrovský, Josef František Smetana, Josef Vojtěch Sedláček, Jan Neruda apod.