Co by, kdyby aneb Bramborový standard

Dal jsem nedávno svým studentům písemnou práci o objevování Ameriky. Bylo to celé zaměřené na jednotlivé evropské státy, jak si rozebíraly nová teritoria, jak to ovlivnily do budoucna, jaké měly cíle a motivace. Při následném opravování jsem zjistil, že se někde stala chyba. Více než půlka třídy dva roky před maturitou byla přesvědčena, že se Evropané – a Španělé především – vrhali do Amerik zejména proto, aby ve velkém dováželi brambory. Ti dobří, naivní lidé si nějak usmysleli, že se lidé v šestnáctém století vydávali na nebezpečné výpravy přes celý Atlantik, že podstupovali střety s piráty a nepřátelskými mocnostmi, že decimovali domorodé Indiány a organizovali obchodní flotily jen proto, aby přivezli pár pytlů brambor.

Virtuální dějiny: co by kdyby

Brambora osamělá|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Chtěl jsem původně ty písemky zahodit do koše, ale napadlo mě místo toho pustit se do onoho zrádného, avšak o to lákavějšího „co by kdyby“, do virtuálních dějin, kde raně novověká Evropa vymění posedlost zlatem za posedlost bramborami. Osudy starého světa by nabraly netušený obrat. Ekonomika byla by zcela přebudována, sociální stratifikace by na sebe nenechala dlouho čekat. Politické systémy by zažily otřesy, mezinárodní vztahy dostaly nový impuls. Bramborová Evropa by byla prostě jiná.

Přistoupím-li na onu podivnou myšlenku, že místo zlata je teď novým grálem merkantilismu brambora, monetární politiky by přešly na bramborový standard. Směna by nejspíš nabrala jinou dynamiku, protože oběživo by jaksi více podléhalo zkáze. Banky by ze všeho nejvíc byly jen hodně dobře střežená skladiště, vlastně velké sklepy, které by místo prvních bankovek začaly emitovat potravinové lístky a namísto akciových trhů by začaly nejvíc vynášet komoditní trhy.

Karl Marx: Okopanina

Karel Marx|foto:Fotobanka Pixabay

Šlechta by upevnila své postavení ve feudálním systému, neboť její rozsáhlé nemovitosti by byly nezbytným předpokladem pro hromadění bohatství. Půda bude doslova generovat kapitál, ostatně Marx jednou nenapíše Kapitál, ale Okopaninu. Postupně se emancipující střední vrstva může v tomto společenském modelu konkurovat jen svým intelektem a hledáním alternativ: největší ekonomické mozky sepisují nové metody pěstování, Adam Smith v díle O bohatství národů prakticky ukončuje potřebu vzdělání vyzdvižením zásady „čím blbější sedlák, tím větší brambora.“ Marie Terezie dostává už v 18. století Nobelovu cenu za ekonomii. Ekonomické instituty a think-tanky jsou celé o šlechtitelství a běžní lidé z retailu budou jednou v dobách masmédií motivováni k investicím v pořadech typu Receptář Přemka Podlahy.

Brambory ve skupině|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Brambobaroni

Průmyslová revoluce by měla jiný cíl. Smyslem by bylo výhradně zefektivnit práce na poli, hranice produkčních možností je posouvána v naději na takřka nekonečné množství brambor z jednoho akru. Brambobaroni by ohrazovali a žárlivě střežili svá pole před lupiči a zloději. Centrální banky ve spolupráci s celními úřady se budou snažit potlačit pašování nekolkovaných brambor z okolních států a kontinentů. Vyznavači neotřelých platebních metod začnou těžit nikoliv bitcoiny, ale kukuřici, ovšem mainstreamová ekonomie se na to bude dívat s nedůvěrou. Brambora je prostě brambora.

Irsko se stává lídrem evropského HDP, dokud v devatenáctém století nezbankrotuje při bramborovém hladomoru. Slovensko a Bělorusko jsou pohádkově bohaté země budící závist Západu. Sportovci budou místo zlatých medailí dostávat bramboráky, nechutně bohatí miliardáři budou ostentativně jíst hranolky, protože už beztak nevědí, co s prachama… A to všechno jen proto, že ve 2.A nedávali pozor. A to mi jeden z těch studentů napsal, že Evropani měli v Americe zájem především o syfilis…