Dávní mistři řemesla lazebnického

Zprvu působili jen ve velkých městech, netrvalo však dlouho a řemeslo se rozšířilo i do menších sídel a jejich služeb si nakonec dopřávali bohatí i ti nejchudší. Mezi podnikáním lazebníků a bradýřů nebyl z počátku velký rozdíl. Lazebníci (balneato­res) byli oprávněni holit, sázet baňky, pouštět žilou, obvazovat úrazy a vředy, to vše ale pouze v lázeňském domě. Bradýři (barbitonsores) holili a stříhali vlasy, prováděli chi­rurgické úkony, obvazovali rány, léčili vykloubeniny a zlomeniny. Živnost však prováděli i mimo dům.

Holiči a ranhojiči

Zatímco někteří bradýři se věnovali spíše holičství, jiní tíhli k lékařství a ranhojičství. Například pražský mistr Michal Purkmeister měl koncem 16. století několik desítek lékařských a chirurgických knih. Malostran­ský Daniel Markrabě dokonce operované pa­cienty nechával v péči své ženy ve vlastním domě, kde jim vedle lůžka poskytoval i stravu. Vystudovaných lé­kařů bylo v té době velmi málo, a proto raněného člověka častěji ošetřoval právě bradý­ř nebo stejně zkušený lazebník. Není divu, že mistři těchto řemesel figurují v pramenech jako soudní znalci u případů, kdy došlo ke zranění nebo zabití.

Poslechněte si: Špalíček lidových písní věnovaný lazebníkům!

Je libo lázeň?

Lázní využívali ve 13. století obyvatelé velkých měst, Prahy, Brna či Hradce Králové. Obliba tohoto zařízení se rychle šířila a v 16. století byly lázně i v menších městech, kde je zřizova­la vrchnost nebo sama obec. Někdy mívali řemeslníci přímo ve svých cechovních statutách nařízeno, aby se alespoň jednou za 14 dní očistili v lázni. Prostory navštěvovala vedle bohatých měšťanů a střed­ní třídy i chudina.

Logo|foto:Český rozhlas

S lázní ve středověku obvykle sousedila operační místnost s bradýřskými miskami, nůžkami, břitvami, hřebeny, šrouby, kleštěmi na zuby a po­dobnými nástroji. V polici stály skleně­né, mosazné a rohové baňky. Lazebník či bradýř provádějící vnitřní očistu (zvaný též cirolog či chirolog) musel mít vždy do­statek mastí, náplastí a obvazů a nástroje vždy čisté a ostré. Často pouštěl žilou, běžně na jaře z preventivních důvodů. Vedle toho přikládal pi­javice nebo obvazoval rány, léčil kožní i pohlavní nemoci.

Pokolení lehkého svědomí…

Lidé se v lázni myli ve studené i teplé vodě, prostory bývaly společné pro muže i ženy, takže zde nezřídka docházelo k nemravnostem. Například ve Stříbře pokutovali roku 1529 konšelé lazebníka, který zaměst­nával nevěstky. Od konce 15. století byla mužská a ženská část lázně oddělována prkny. Zvlášť oblíbená byla parní lázeň, kde hosté polehávali v horkém vzduchu na lavicích, lazebník je drbal po těle a tepal košťaty z dubového či březového proutí. Pára vznikala polévá­ním rozžhave­ných železných prutů, rozpále­ných cihel nebo kamenů.

Lazebníci a bradýři nebyli z počátku pří­liš váženi, německý právní spis Švábské zrcadlo z 2. poloviny 13. století je označuje za „pokolení lehkého svědomí". Valně o nich nesmýšlel ani Jan Lucem­burský, který v privilegiích pro Staré Město pražské roku 1330 zakázal, aby se kdokoliv z lazebníků, barbířů, pištců nebo hudců mohl ucházet o post konše­la. Právoplatnými měšťany se tak stávali spíše výjimečně. Nactiutr­hačné řeči často řešil i soud.