Dělám „ultrazvuk“ osudu
Říká o sobě plzeňská terapeutka a taneční mistrová Dagmar Rusková a myslí to úplně vážně. Ve své praxi využívá vykládání karet, psychologii propojuje i s numerologií, astrologií a dalšími ezoterickými metodami, součástí psychosomatické terapie je také tanec.
Všechno je v hlavě
„Hlava se neodtrhne od těla, takže všechno je v hlavě,“ vysvětluje hlavní důvod toho, proč se před více než 20 lety vydala po výše uvedených alternativních cestách, když předtím byla stejně dlouhou dobu zaměstnaná ve zdravotnictví. Pracovala jako porodní asistentka, má tedy zkušenosti z oblasti gynekologie, porodnictví, sexuologie a neonatologie. Setkávala se i s nevyléčitelně nemocnými, což ji přimělo obrátit pozornost k lidské duši. Tento zájem pak vyvrcholil studiem na česko-německém Institutu pozitivní psychosomatické terapie.
Také vám připadá dnešní doba stále více uspěchaná a hektická? Také si myslíte, že problémy v pracovním životě nebo partnerských vztazích jsou příliš časté? Společně s moderátorem Pavlem Hallou a naším hostem Dagmar Ruskovou budeme hledat příčiny, ve čtvrtek 28. 1. po 18. hodině.
Pružné tělo = pružná mysl
Jak do toho zapadá tanec? „Když je tělo pružné, je pružná i mysl, umíme změnit úhel pohledu, najdeme řešení problému, ale bez pohybu to nejde,“ je přesvědčená Dagmar Rusková. Metodiku tance studovala na konzervatoři v Ostravě, řadu let působí jako taneční mistrová s licencí Svazu učitelů tance. „My potřebujeme tančit srdcem, hýbat se znamená myslet,“ vykládá s nadšením a doporučuje překonat stud a pustit se do tance ve kterémkoli věku a s jakoukoli postavou, prospěje to duši i tělu. „Šamani, když léčili, vytvářeli jisté obrazce v pohybu a tím ty lidi dostávali do nitra a mohli něco z toho nitra vytáhnout, mohli něco ovlivnit,“ připomíná paní Dagmar, která své žáky učí nejen techniku tance, ale i propojení každého pohybu s pozitivními a tvůrčími myšlenkami.
Rok 2016 ve znamení rodiny a úcty k autoritám
Mezi takové myšlenky patří také přijetí rodiny své i svého partnera. V roce 2016 Dagmar Rusková považuje za nejdůležitější soustředit se na rodinu a ctít autority. Vyšlo jí to v kartách, pokud tohle dokážeme, bude to dobrý rok. Autoritu pro ni představuje stáří, rodičovství a nadřízená pozice. Měli bychom tedy ctít moudrost spojenou s věkem, jako děti své rodiče, coby podřízení své nadřízené. „Nebudete řvát na ty, kteří vás naučili mluvit,“ je základní rada paní Dagmar pro rodinné vztahy. Pro ty pracovní má podobnou: „Jsem podřízená, takže já musím respektovat. A ne vstupovat do šéfova prostoru a radit mu nebo si ještě říkat, že on to dělá blbě – on má tu zodpovědnost a já jsem v jeho péči.“ Právo na vlastní názor tím prý nikomu neupírá, každý ať se zařídí podle něj a svého svědomí, ve smyslu méně mluvit, více konat.
Kdy za terapeutem?
Ostatně všeobecně platí, že spoustu věcí by si lidé mohli a měli vyřešit sami a na terapeuty a ezoteriky se obrátit až ve chvíli, kdy vyčerpali jiné možnosti a nic se nezměnilo. Udělali jste všechno, co jste mohli, a teď jste bezradní? Pak bezodkladně vyhledejte pomoc. Ovšem komu důvěřovat? V dnešní době není snadné nenarazit na podvodníka, který má jediný cíl – na svých klientech vydělat. Anebo na člověka, který chce být považován za výjimečného a touží především po popularitě. Paní Dagmar ale spoléhá na Vesmír a jeho zákonitosti, je přesvědčena, že každý potká toho pro sebe pravého, kterého si zaslouží, kdo k němu má promluvit: „I ten šarlatán mi může otevřít oči.“ Pravda, nebývá to zrovna bezbolestné prohlédnutí...
„Ultrazvuk“ osudu
Sama Dagmar Rusková odmítá účastnit se pořadů založených na drahých telefonátech a umění řečnit. Věštby provádí jen na blízkou budoucnost a získané informace považuje za zprávy, upozornění pro dotyčného: „Negativní zpráva je o tom, abychom si dali pozor. Pozitivní zpráva, ať ji využijeme a dáme tomu možnost, aby se to stalo. V tom je síla té informace.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
