Dřeváky nebo trepky - naši předci v nich zvládali práci v zimě i v létě
Měli jste někdy na nohou dřeváky? Pro naše předky to bývala běžná pracovní obuv, kterou obouvali po celý rok. Jejich pojmenování se liší podle regionů - blbouni, holoubata, hříbata nebo kudláky - to vše označuje celodřevěnou obuv dlabanou z jednoho kusu dřeva.
Dřeváky bývaly v minulosti běžnou součástí lidového oděvu v mnoha státech Evropy. Vyskytovaly se i u nás v Čechách, kde ovšem zůstaly jako všední pracovní obuv, součástí svátečního kroje se nestaly. Vyráběly se dlabáním z jednoho kusu dřeva (nejčastěji borovice, olše, vrby nebo buku) a byly tak cenově dostupným a praktickým obutím. Ve venkovském prostředí se dřeváky nosily celoročně – v létě naboso, v zimě na punčochy, navíc si je někdy lidé vystýlaly slámou.
Novější „nejšle“ a „trepky“
Dřeváky v Čechách mívaly minimální zdobení – občas se mohla objevit jednoduchá řezba nebo malé zdobení vypalováním, výjimečně malováním. Mladší formu představovaly tzv. „polodřeváky“ (jinak také „dřevěnky“, „nejšle“, „pantofle“ nebo „trepky“). Šlo o obuv s dřevěnou podešví a koženým nebo textilním svrškem ve formě pásku nebo kapsy. Obouvaly se často na boty a v Čechách se užívaly ještě ve 20. století. Dodnes se možná řada z nich dochovala v domácnostech jako památka po předcích, k vidění bývají také v regionálních národopisných muzeích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
