Jak se dějiny vepsaly do osudu rozhlasového tvůrce Antonína Přidala? Vypráví jeho manželka Dagmar

Setkala se s ním pak opět v roce 1963 na koncertě Orchestru Bohuslava Martinů v Besedním domě. O přestávce se dali do řeči mimo jiné o ročníkové práci paní Dagmar o Josefu Kainarovi. Právě ta budoucí manžele svedla dohromady.

Čtěte také

Jaké to je sdílet jméno s rozhlasovou legendou? Poslechněte si cyklus minutových her Jmenovci

Přidalová vzpomíná na to, jak se její muž dostal do rozhlasu – bylo to nejprve na záskok za redaktorku Irenu Večeřovou, která odcházela na mateřskou dovolenou. V roce 1959 měl právě po vojně, a tak nastoupil jako elév. Zůstat pak mohl proto, že se Jan Skácel rozhodl odejít na tvůrčí dovolenou – a tak se Přidalovi otevřel prostor pro trvalou práci v brněnském rozhlase. V budově na Beethovenově 4, ve čtvrtém patře, manželé dokonce krátce bydleli.

Antonín Přidal (1935-2017) vystudoval anglistiku a hispanistiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Věnoval se proto i překládání z angličtiny a španělštiny – což mohl využít ve své rozhlasové práci. V brněnské literární redakci připravoval cykly Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky a Potulky knihami a hudbou. Kromě toho se v šedesátých letech podílel na populárním rozhlasovém magazínu Nashledanou v sobotu, pro který psal mimo jiné satirický cyklus s Panem Hlavou. Byl autorem úspěšných rozhlasových her, například Všechny moje hlasy, Sudičky, Pěnkava s Loutnou, Políček č. 111 či Noční žokej.

Čtěte také

Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád. Legendární humoristický román plný hříček s jazykem

V rozhovoru s Alenou Blažejovskou vypráví Dagmar Přidalová především o šedesátých letech, také o Přidalových zahraničních pracovních cestách (například na Kubu) a inspiraci ke psaní poezie. K jeho významným rozhlasovým realizacím patří adaptace humoristické knihy Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád (natočeno v roce 1961 z překladu Pavla Eisnera v interpretaci Jiřího Štuchala) a následně vlastní překlad této knihy, který měl pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád rozhlasovou premiéru v roce 1991 s Miroslavem Donutilem v hlavní roli.

Těžká období a odchod z rozhlasu

Paní Přidalová vypráví také o tom, jak se do osudu Antonína Přidala a jeho rozhlasové práce vepsal 21. srpen 1968, a také o tom, jak ona sama – jako tehdy čerstvá matka – toto těžké období prožívala. V roce 1970 vyslal Svaz československých spisovatelů vedený Jaroslavem Seifertem Antonína Přidala na inspirativní cestu do Brazílie. Po návratu do Brna mu však byla v rozhlase předložena k podpisu dohoda o odchodu ze zaměstnání, a to z důvodu negativního vztahu ke vstupu spojeneckých vojsk. Uměleckou reflexi této situace lze najít i v Přidalově básnické sbírce z roku 2015 Zpovědi a odposlechy.

Antonín Přidal v brněnském rozhlasovém studiu|foto:Michal Bureš, Český rozhlas

Nutnost odejít z milovaného rozhlasu, a dokonce zákaz vstoupit do budovy, se Přidala hluboce dotkl. Nezbylo mu než vyřídit si potvrzení o svobodném povolání. Své překlady ale mohl publikovat jen pod cizím jménem – zde mu obětavě pomohl laskavý přítel Mirek Čejka.

Po listopadu 1989 se Antonín Přidal už do rozhlasu jako interní zaměstnanec z vlastního rozhodnutí nevrátil, ale spolupracoval s ním až do své smrti externě. Dramaturgem, se kterým ho pojila trvalá spolupráce, byl Tomáš Sedláček. Vznikla tak ještě řada významných realizací, jejichž byl Antonín Přidal autorem, často i režisérem a někdy také interpretem. To se týká například esejů Milana Kundery, který si výslovně vymínil, aby je četl Antonín Přidal.

V roce 1991 založil Přidal na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie v Brně Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, který dlouhá léta vedl.