Jan Čubr

Prvně jsem na vlnách plzeňského rozhlasu promluvil asi v roce 1993 a to francouzsky. Tehdy totiž na naši plzeňskou 21. základní školu s rozšířenou výukou jazyků přišla natáčet jakási redaktorka. Na to, až se z rádia uslyším, jsem nedočkavě čekal u babiččina dráťáku. A stalo se. Z mého projevu v reportáži zůstala celá dvě slova.

Druhé setkání s mikrofonem ČRo Plzeň bylo už na živo. S kamarády z někdejší Stanice mladých techniků jsme totiž vyrazili na den otevřených dveří, a jakožto nekompromisně nejmladší samostatní návštěvníci jsme zaujali Květu Bodollovou, která na nás zaútočila zákeřnou otázkou.  

O rádio obecně jsem se zajímal odmalička. Vždycky mi bavilo otáčet ladicím knoflíkem a chytat vlny všeho druhu a nejlépe z daleka. Mezi mé oblíbené stanice proto nepatří jen ČRo Plzeň, ale také třeba jedna švýcarská francouzsky hovořící stanice nebo česká půlhodinka Čínského rozhlasu. Ale nejčastěji se z mého rádia určitě linuly a linou tóny plzeňského rozhlasu.

Na rádio jsem si i rád hrál. Za pomoci dvou kazetových magnetofonů jsem společně s bratrem vytvářel nejrůznější program od zpráv po soutěže. Do nich volali samí notoričtí soutěžící. Došlo i na kouzlo střihu, a když se potom můj malý bratr-vegetarián slyšel "v rádiu" říct, že měl k obědu labuť, moc se mu to nelíbilo.  

A jak jsem se dostal do opravdového rádia? Tak zaprvé jsem si nikdy nemyslel, že bych vůbec v rozhlase mohl pracovat. Předpokládal jsem tehdy totiž, že bych měl mít vystudovánu třeba pražskou SPŠ sdělovací techniky nebo mít praxi za mixážním pultem. Nicméně lákalo mi to zkusit. Onehdy jsem ve vysílání zaslechl anonci, že rozhlas hledá technika - inzerát jsem tedy prostudoval na webu, a pak jsem o něj zavadil ještě v novinách. Tou dobou se na půdě rozhlasu pohyboval v rámci své středoškolské praxe můj kamarád. Ten o tom, že se hledá technik, samozřejmě věděl a doporučil mi, ať to určitě zkusím. Ovšem největší mou osobní motivací a důvodem, že jsem se nakonec odvážil sepsat poprvé svůj strukturovaný životopis a motivační dopis, bylo něco jiného. Byl to hlas. Příjemný hlas mladé zprávařky, které za to tímto dodatečně děkuji. Světe div se, sice až v druhé sérii a jen jako externista, ale konkurzem jsem nakonec prošel. Shodou okolností přesně v den, kdy jsem začal za sebe jakožto čerstvě odstěhovaný od maminky hradit koncesionářský poplatek. Ozval se tehdejší šéf techniky a já se po nějakém tom zácviku za mixážní pult opravdu posadil.

V rozhlase jsem tedy působil od roku 2005 jako technik-externista a od roku 2008 jako zprávař-externista. V roce 2011 jsem se stal rozhlasákem na plný úvazek. Postupem času jsem začal příležitostně moderovat ranní program. Na začátku roku 2018 přišla další změna – opustil jsem techniku a začal působit jako editor. To je člověk, který má na starosti vysílání daného dne, dohlíží, aby bylo vše pro moderátory a tím pádem i pro posluchače připravené. Nejsem klasický novinář - nehoním se za senzacemi, spíš mi jde o to, aby vše do sebe zapadalo, aby to mělo logiku. Když se řekne A, mělo by se říct i B. 

Pokud mě budete chtít kontaktovat, seženete mě na adrese jan.cubr@rozhlas.cz. Radioamatéři mohou zkusit frekvenci 145.425 MHz, kde jsem zpravidla ve středu odpoledne k zastižení jako OK1YI. Tou dobou se totiž scházím s kamarády na elektrotechnické fakultě v radioklubu OK1OTM. S lidmi z radioklubu provozuji i ostatní mé záliby - například (cyklo)turistiku. Jinak se o mně dá říct, že raději jedu na výlet, než abych šel do hospody, že raději jezdím vlakem než autobusem nebo autem, a že mám radši rozhlas než televizi. Miluju daleké výhledy, a tak se čas od času vyšplhám na jednu z rozhleden v našem kraji a občas i jinam - například na strom. A jak rostou děti, snažím se je brát na výlety s sebou. S rodinkou jsme například zvládli na kolech dojet bez jakékoliv automobilové podpory z Bratislavy do Budapešti, a to dětem bylo 5 a 7 let. Naše trasa byla přes 300 kilometrů dlouhá.