Jedovaté výpary ze zpracování železné rudy daly vzniknout názvu Jedová hora

23. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rekonstruovaný portál štoly na Jedové hoře, r. 2015

Jedová hora, tak se nazývá lesnatý vrch na katastrálním území obce Chaloupky nedaleko městyse Komárov. Název může znít leckomu možná tak trochu záhadně. Nic tajemného na tom ale není.

Pravděpodobně už od 13. století se na místě těžila železná ruda, z níž se během zpracování mohou vylučovat jedovaté výpary. Odtud tedy název Jedová hora (z německého Giftberg). Místu se ale také někdy říká Dědova hora. „Ona potom vznikla taková romantická pověst, která jaksi ten název zjemňovala, pravděpodobně i proto, že název Jedová hora mohl odrazovat všechny včetně havířů. Vzniklo to tedy podle pověsti, kdy tady mladí pánové z rodu Pešíků z Komárova lovili a zjevil se jim bájný stařec, který jim ukázal na tři zlaté pruty, které vyrůstaly ze země a pánové tady zarazili důl,“ uvádí ředitel Muzea Středních Brd ve Strašicích Martin Lang a dodává, že je potřeba zdůraznit, že daný důl zde byl vždy jen a pouze na těžbu železné rudy, nikoliv na zlato.

„Sedimentární ložisko, kdysi na mořském dně uložené, je proťato takzvanými pravými žilami, které s sebou nesou další mineralizaci, ve které se poměrně významně uplatňují sulfidy zejména rtuti. Rtuť se tady nacházela dokonce v elementární formě, v podobě takových drobných kapiček v dutinách nerostů, které tu rtuť s sebou nesou. To je především cinabarit, čili rumělka,“ vysvětlil ředitel muzea. Lokalita byla v minulosti zajímavá také jako naleziště. Nacházela se zde totiž celá řada zajímavých minerálů, které sbíral například Rudolf z Vrbna a Bruntálu na přelomu 18. a 19. století.

Z Jedové hory do Národního muzea

Tento majitel komárovských železáren a obrozenec se od mládí zajímal o mineralogii. „Díky tomu Národní muzeum, kam on své sbírky předal, dnes může ukazovat sbírku, která obsahuje především krásné baryty v nezvyklé modré formě, ono je to modré jako šmolka nebo jako letní nebe, a nebo jsou dokonce ty baryty krvavě rudé, které se prostě dnes už najít nedají,“ popsal Lang.

Na vrchu je dodnes patrná šachta, konkrétně se jedná o šachtu s názvem Barbora, podle patronky horníků. Původně dosahovala do hloubky přibližně 80 metrů. „Později, po ukončení těžby, což se stalo před koncem 19. století, byla částečně zasypána. Dnes je ta jáma velice hezky rekonstruovaná, respektive její zhlaví, a je to zakrytá velkou těžkou mříží, aby to někoho nepokoušelo,“ uvedl Martin Lang.

Vzdálenost od Plzně: cca 56 km

autor: Kateřina Dobrovolná | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová