Jindřich Šimon Baar: Svíčková bába. Sčítání lidu v Borovně na Plzeňsku přivede místní vdovu Uhrovou do pěkné šlamastyky

Jako dítě prý Jindřich Šimon Baar (1869-1925) rád naslouchal vyprávění příběhů ze života na chodské vesnici. Pod vlivem své „zlaté mámy“ býval už od útlého věku zbožným chlapcem. Po vychození obecné školy nastoupil na domažlické gymnázium. Po maturitě ho čekal na přání matky kněžský seminář. Rodina se po nečekané smrti Baarovy sestry Barbory a kvůli špatnému zdravotnímu stavu otce dostala do svízelné finanční situace a kněžský seminář byl pro nadaného mladého muže jedinou možností, jak dál bezplatně studovat. Být knězem nebylo jeho zbožné přání, ale podvolil se. Se studiem teologie ho smiřoval fakt, že se bude moci věnovat také literatuře. V roce 1892 byl vysvěcen na kněze. Jako duchovní působil v Přimdě, ve Spáleném Poříčí, ve Stochově, v Úněticích nebo v Ořechu. Od roku 1919, kdy odešel do důchodu, žil Jindřich Šimon Baar až do konce života ve svém rodném Klenčí pod Čerchovem, kde je také pochován.

Jindřich Šimon Baar napsal desítky povídek. Za jeho života vyšly například tyto povídkové soubory: Nalezeno na cestě všedního života (1901), Několik povídek (1906), Mžikové obrázky (1909), Milovati budeš (1910), V různých barvách (1910), Ptáci (1910), Z duchovní správy (1911), Skřivánek a jiné povídky (1912), V temných barvách (1916). Jeho nejznámějším románem je příběh o zemitém jihočeském sedlákovi Jan Cimbura.