Jména, tváře, svatyně aneb Co zbylo z víry starých Slovanů?
Religionista Jiří Dynda ve své knize „Bohové a bohyně starých Slovanů“ shrnul dochované informace o předkřesťanských náboženských představách našich slovanských předků.
Už jako dítě mě uchvacovala vyprávění o dávno zapomenutých obřadech, uctívání stromů, pramenů, studánek i kamenů, o tajemných věštbách ve stínu posvátných hájů; rád jsem si prohlížel obrazy bohů a četl o objevování pohanských svatyní – ať už těch řeckých, keltských nebo slovanských. Právě u starých Slovanů mi časem došlo, že mnohé z toho, co se o jejich náboženství obecně traduje, je jen romantická fikce. Včetně jmen řady bohů, často zcela vymyšlených. Žádná Vesna, žádná Lada, žádná Morana.
O náboženských představách starých Slovanů se toho ví jen málo, ale přece tolik, aby to vystačilo na populárně psanou publikaci. Její autor, religionista Jiří Dynda, ji nazval Bohové a bohyně starých Slovanů; vyšla letos na podzim v nakladatelství Vyšehrad. Základním zdrojem, z něhož při svém pátrání o pohanské minulosti vychází, jsou díla středověkých kronikářů, pohříchu však křesťanských. Informace v nich jsou pochopitelně útržkovité, někdy mohou být zkreslené, nepřesné, a navíc tendenčně zabarvené. A tak dochází i na jiné zdroje: archeologické prameny, jazykovědná bádání, s velkou opatrností lze zapojit i folklórní a etnografická data.
Jiří Dynda obrací svůj zájem postupně k bohům a svatyním středověké Rusi, Polabských Slovanů, u nichž se ono „pohanství“ udrželo v živé podobě až do 12. století, a nakonec i Čechů a Poláků, kde jsou stopy předkřesťanských kultů asi nejchudší. Příliš brzy jsme se stali křesťany. Další část knihy je věnována posvátnému prostoru, který byl kulisou těchto kultů. Právě při jeho poznání pomáhají – jak se však dočtete, někdy také matou – archeologové; stačí trocha fantazie a velká touha objevit něco, po čem se už dlouho marně pátrá. Dojde i na ony posvátné háje, prameny, božiště a řídké nálezy objektů, které snad kdysi bývaly svatyněmi.
Zapomenutí bohové mívali zjevně i svou fyzickou podobu. Různých antropomorfních sošek z kamene, dřeva nebo kovu se na dávném slovanském území našlo celkem dost, jak se sami můžete přesvědčit na reprodukovaných fotografiích i kresbách. Jen málokdy jsme však schopni říci, jestli jde opravdu o zpodobnění boha nebo bohyně. Jejich ztotožnění s konkrétními jmény, která se nám dochovala, je už zcela na vodě; nebo spíš v nakažlivém romantickém oparu, který tu a tam oblouzní i moderní badatele. V knížce Jaroslava Dyndy Bohové a bohyně starých Slovanů o tom najdete řadu pozoruhodných důkazů.
Jste-li milovníky starší historie a různých dosud neodkrytých tajemství, určitě si knížku přečtěte. Dozvíte se, že slovanských bohů byla zřejmě spousta – jednoho uctívali tam, jiného zas onde. Zdá se, že jen tři z nich se nějakým způsobem dočkali úcty po celém slovanském regionu: hromovládce Perun, „pán zvířat“ Veles a tajemný Svarog. Bylo to tak i u nás? Bůh ví… nebo spíš – bozi vědí?
O knihu Jiřího Dyndy „Bohové a bohyně starých Slovanů“ z produkce nakladatelství Vyšehrad s námi můžete soutěžit. Šanci na výhru máte do neděle 23. listopadu.
Jiří Dynda: Bohové a bohyně starých Slovanů. Praha: Vyšehrad, 2025. ISBN 978-80-267-3244-0.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
