Josef Hrubý: Paříž. Cesta za výdělkem přivádí na začátku 20. století patnáctiletého Josífka do pařížského cirkusu

Patnáctiletý kluk z jihočeských Cehnic uviděl ve Volyni poprvé vlak, nasedl do něj a odjel do světa. V Paříži viděl velké bulváry, omnibusy, pouliční kavárny, Louvre, Eiffelovku… A také ženy a dívky s rudě namalovanými ústy a nalakovanými nehty. A kluk z pošumavského venkova si myslel, že takhle se ty krásné Francouzky zřejmě rodí… Vždyť ženy u nich doma vypadají tak jinak…

O desítky let později v roce 2000 přijel do Paříže v rámci projektu Literární expres spolu s další více než stovkou spisovatelů i plzeňský básník Josef Hrubý (1932-2017). Byl to prý jeho velký sen, podívat se alespoň jednou do města nad Seinou, kde kdysi pobýval jeho otec. „Sen byl přece spojený s Tebou, otče. Tolik jsi mi o Francii navypravoval. A nad mou dětskou postýlkou visel plán Paříže, a také panoramata francouzských měst. Tak trochu jsem se vyznal v ulicích tohoto města, díky tomuto plánu z dvacátých let. A když jsi zemřel – z toho smutku jsem si napsal: „Už nechci do Paříže, už nechci do Carnacu…“ Jako jakousi úlitbu bohům, z jakéhosi pošetilého vzdoru. Který se naštěstí nenaplnil. Protože já jsem Tě zase zde nalezl. A znovu jsem si ověřil Tvé stopy na náměstí Daumesnil, na Place de la Nation, na Place de la Combat, na náměstí St. Sulpice. Tam všude stál cirkusový stan, kde jsi jako mnoho jiných muzikantů ze Šumavy hrál v cirkusovém orchestru.“

Josef Hrubý|foto:Petra Hynčíková, Český rozhlas

Spisovatel, básník, překladatel, výtvarník a knihovník Josef Hrubý se narodil před 90 lety – 10. června 1932 v Černěticích u Volyně. Od dvou let ve Volyni vyrůstal. Absolvoval Obchodní školu ve Vimperku, poté pracoval ve Strakonicích a od roku 1950 v Ústřední radě odborů a v redakci pražského časopisu Směna.

Po vojenské službě byl knihovnickým inspektorem v Sušici a v Plzni existenčně zakotvil od roku 1959 jako ředitel Městské knihovny. V roce 1963 byl jedním ze zakládajících členů plzeňské literární skupiny Červen. V složitých letech tzv. normalizace musel odejít z knihovny a pracoval pak v Krajském středisku památkové péče, odkud odešel v roce 1985 do důchodu.

Po časopiseckých publikacích vydal v roce 1960 svoji první básnickou sbírku Hudba nechce spát. V průběhu šedesátých let stačil ještě vydat tři sbírky (Letokruhy, Listy důvěrné, Topoly), pak následoval zákaz publikování. I v téhle době ale zůstal poezii věrný a podařilo se mu vydat celou řadu bibliofilií. Oficiálně mohly jeho knížky vycházet zase až od konce osmdesátých let. Po roce 1989 vycházely jeho básně v řadě zemí, např. v Německu, ve Francii, v Anglii, v Makedonii, v Litvě, ale také v Egyptě, Libanonu nebo v Iráku. Josef Hrubý byl členem Střediska západočeských spisovatelů a členem PEN klubu. Za svoje básnické dílo byl mnohokrát oceněn. V roce 2011 – na prahu osmdesátky - získal za svoji sbírku Otylé ach v soutěži Magnesia Litera Literu za poezii. Josef Hrubý zemřel v Plzni v roce 2017, bylo mu pětaosmdesát let.