Když je nově okovaný kůň spokojený, je to nejhezčí pocit, říká podkovář

Viktor Kolbeck podědil řemeslo po tatínkovi|foto:Martina Klímová,Český rozhlas

Kovářskému a podkovářskému řemeslu se přiučil Viktor Kolbeck od svého otce a následně se v 17 letech i vyučil. Této profesi však přihlížel už odmala. Podkovář by měl mít kladný vztah ke zvířatům, trpělivost a neměl by se bát fyzické práce. Za jeden týden nyní zvládne 38letý muž okovat i padesát až sto koní jezdeckých i tažných.

„Nejprve sundám všechny staré podkovy, poté vystrouhám kopyto koně a odřežu starou rohovinu tak, aby kůň šlapal rovně. Následně napasuji horkou podkovu na kopyto koně a po ochlazení podkovákami přibiju na kopyto,“ vysvětlil Viktor Kolbeck. Okovat jednoho koně mu zabere přibližně hodinu.

Každý druh koně potřebuje také jiný typ podkovy. Každý kůň se kovat nemusí, ale i ze zdravotních důvodů se okovávají. Na rozdíl od kovářů v minulosti má Viktor Kolbeck svoji kovárnu pojízdnou a objíždí s ní Čechy i Německo. V dnešní době by se okovat takové množství koní na jednom místě nestíhalo. Měsíčně najezdí kovář 5 tisíc kilometrů po německé a české straně a práce mu stále přibývá.

Stereotypem se pro Viktora Kolbecka jeho řemeslo stále ještě nestalo. „Každý kůň je jiný, každý majitel je jiný a ta práce mě stále baví,“ řekl. Kovář sebou musí vozit všelijaké brusky, svářečky, výhně, kovadlinu, podkovářské rašple, štípací kleště a spoustu dalších věcí, které ke své práci potřebuje.

„Pokrok je určitě obrovský, protože za starých časů si podkovy dělal kovář sám, dnes už se nevyplatí dělat, proto se podkova koupí,“ doplnil Viktor Kolbeck. Druhů je mnoho - plastové, hliníkové, ortopedické a mnoho dalších.

Sám Viktor Kolbeck má svého koně. Je to pro něj určitý druh relaxu. Zda vychová nástupce svého řemesla nechá osudu. „Je to hezké, ale na druhou stranu velmi těžké a nebezpečné řemeslo,“ uzavřel Viktor Kolbeck.