Když náhodou budete klesat na mysli, dejte si nějaký tvrdý dřevo, smeták nebo deštník za ramena

11. prosinec 2017
Srdcerváčka Zuzana Nemčíková

„Chvilku to prodýchejte a uvědomte si, jak jsme šťastní. A myslete na to, co chcete. Protože co my děláme jako lidi? Myslíme na to, aby nebylo tohle, aby se něco nestalo... Mysleme na to, co chceme.“

Zuzana Nemčíková ví, o čem mluví. Nejen jako psycholožka, ale protože ve svém životě si už několikrát sáhla na úplné dno. Zažila osobní ztráty, musela zvládnout nápor vracející se rakoviny a nelehkou léčbu. „Když najednou žena v určitém věku chce všechno stíhat a jsme navíc ještě pedantky a perfekcionistky a chceme to všechno: děti, zabezpečit, práci, studujeme a chceme žít. Ale ono všechno najednou nejde,“ popisuje Zuzka svoji zkušenost, „a vlastně v tu danou dobu my jdeme do pozadí. A takhle vypadají onkologické pacientky: Všichni přede mnou a já až na posledním místě.“

Chceme být šťastní

Takže co vlastně opravdu chceme? Bez výjimky chceme být šťastní. Jen jaksi nevíme, jak na to. Proto se honíme za něčím nebo někým. Případně pro něco nebo pro někoho. Zuzana Nemčíková přišla na to, jak na to: „Taky jsem chtěla být úspěšná podnikatelka, taky jsem chtěla ve svém oboru něco dokázat. A vtom si uvědomíte – dva hrnky, z nich se najednou nenapiju. My jsme se příliš zaměřili na budoucnost. Někdy, když pak je hrozně, tak se zase vracíme k minulosti. Ale zapomínáme vědomě žít tady, v přítomnosti.“

Hlídejme si, jak to cítíme na své hrudi


Zuzana Nemčíková je matka, manželka, invalidní důchodkyně, sportovkyně, podplukovnice v záloze, armádní psycholožka, podnikatelka. Je jí 55 let, před 12 lety si poprvé objevila rakovinu, která se jí několikrát vrátila. Před 5 lety začala běhat závody RunTour. Je jednou ze Srdcerváčů 2017 a patří i mezi tváře Charitativního kalendáře Bellis 2018. Sama se představuje: „Prostě Zuzka.“

Žít v přítomnosti, snadno se to řekne, ale mnohem hůř realizuje. Už proto, že málokdo ví, co to vlastně je. Pochopitelně nemusíme ignorovat ani bořit svoji minulost ani budoucnost. Postačí nezávislost na nich, neumísťujme svoje štěstí do minulosti ani do budoucnosti, hledejme ho teď. Podívejme se, jestli tu je.

„Teď se můžu pozastavit, teď si můžu všimnout, jak mi je. Já jsem si díky těm čtyřem zkušenostem s rakovinou a s tím hodně zhoubným nádorem uvědomila, že si nemusím jenom hlídat, jestli myslím pozitivně, ale jak to cítím na své hrudi - příjemno, nepříjemno,“ vysvětluje Zuzka.

Vnitřní rádce

Přičemž nepříjemno není průšvih, jen upozornění. „Tělo, duše, něco to té mysli dává najevo, že se něco děje, že bychom si na sebe měli udělat chvilku čas. My toho vnitřního rádce opravdu máme uvnitř. K tomu jsem dospěla díky těm nemocem,“ říká Zuzana Nemčíková. Chvilka času a trocha všímavosti nám pomohou změnit nepříjemno v příjemno. „Jak je mi teď? Teď je mi hezky. Teď mě netrápí, že mám za sebou 16 cyklů chemoterapie, 30 ozářek. A nebudu přemýšlet o tom, jestli budu mít nové boty na běhání, protože miluju běhání, je to dobré na lymfu. Ale jak se cítím teď?“

Dech, smetáková terapie a úsměv

Nezabralo to? Tak to je ten správný čas na dech, dvouminutovou smetákovou terapii a úsměv. Zuzka radí: „Zhluboka vydechneme a třikrát nádech a výdech.“ Soustředíme se na brániční dýchání. Přidat můžeme smeták za ramena a dýchání nám usnadní také úsměv, pokud tedy naše koutky úst nezvedl smeták, udělejme to sami: „Když totiž máme koutky dolů, zkuste si to, tak nemůžeme dýchat. Takže, prosím, ty provázky, co vám jdou z koutků dolů, dejte si je jako gumičky hezky za uši, usmějte se a můžete se nadechnout.“

Jen být a volně dýchat

Štěstí. Co je štěstí? Zapomeňte na mušku jenom zlatou. Možná k němu stačí jen být a volně dýchat. To ostatní přijde (i odejde) samo. Zuzko, díky.

Poslechněte si celý rozhovor se Zuzanou Nemčíkovou.