Když začalo jaro, přišli do vsi kalunkáři, hadráři a cvokařojc báby

8. červen 2021

První jarní dny znamenaly pro naše předky na venkově hlavně počátek polních prací. Jakmile oschly všechny cesty a po setmění se nechalo přenocovat pod širým nebem, začínali vsi navštěvovat také nejrůznější podomní obchodníci, řemeslníci, komedianti s loutkovými divadly, hudebníci a v neposlední řadě potulní žebráci.

Potulní řemeslníci a obchodníci mívali své pravidelné a oblíbené "štace", v obcích je lidé už znali. Pravidelně přicházeli třeba kalunkáři prodávají látky a stuhy, šlejfíři (brusiči nožů a břitev) nebo dráteníci. Dalšími postavami, které jste v minulosti mohli při jejich obchůzkách po vsích potkat, byli cvokaři. Nenechte se zmást pojmenováním – jde o představitele dnes už téměř zapomenutého řemesla cvokařského (výroba železných hřebíků a cvočků), které bylo kdysi hojně rozšířené. Kolem poloviny 19. století tvořilo cvokařství podstatou část domácké výroby především v okolí Mýta u Rokycan, odkud přicházeli do plzeňských vsí cvokaři a cvokařky několikrát do roka.

Cvokaři, cvočkaři a hřebíčníci

Cvokaři se živili domáckou výrobou nejrůznějších typů železných hřebíků nebo cvočků použitelných v domácnosti, častěji ale v rámci příslušných řemesel. Cvočky nebo cvoky nacházely své odbytiště u ševců, sedlářů, čalouníků apod. Právě podle typu svých výrobků se cvokaři odlišovali od hřebíčníků nebo cvočkařů. Mezi lidmi na venkově se ale pro všechny vžil jednotný název - prostě cvokaři. Mezi zboží, které nabízeli, patřily například cvoky ručně kované, cvočky, podbíjáčky (štyftle), drobnější kované hřebíky (podkováky), potřeby pro ševce (česání na dratve, dřívka, floky) nebo tzv. obíjáčky.

Z cyklu Ze života cvokařských dělníků na Podbrdsku. Foto: pravděpodobně Jan Křen, 30. - 40. léta 20. století

Cvokařství bývalo velmi náročným řemeslem a cvokaři se velmi často nacházeli na hranici chudoby. Většinu jejich zboží odebírali a přeprodávali zpravidla místní faktoři, v mnoha případech ale nabízeli cvokaři své výrobky prostřednictvím podomního prodeje sami. Chodily i ženy, což dokládají i dochované zápisy učitele Blažeje Buška z Býlova z přelomu 20. a 30. let 20. století: „ Takzvané cvokové báby nebo cvokařojc báby přicházívaly asi čtyřikrát do roka do vesnic prodávat cvoky po staveních. Byla to velmi skrovná živnost, která sotva dostačovala k živobytí. Byla to vlastně zastíraná žebrota - proto každý, kdo cvoky koupil, přidal cvokařce i něco od jídla. A nevzpomněl-li na to, cvokařka mu to sama připomněla."

autoři: Michaela Vondráčková , Michal Chmelenský | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.