Kniha: Kdo tu všechno byl, příběh Rotavy, krušnohorské obce

Knihu má na svědomí Renáta Malá, která dlouhodobě spolupracuje s nadací Post Bellum. V její dílně vzniká mimo jiné unikátní audio projekt Paměť národa, jehož strategickým partnerem je i Český rozhlas. Velkou část vzpomínek Rotaváků najdete také v audio knihovně Paměť národa.

S babičkou jsme si moc nerozuměly, protože ona nemluvila česky, to byla německá rodina sakumprásk. Já zas neuměla německy.

Kniha je ale kniha. Na její přípravě se podílely desítky pamětníků a Renáta Malá pracovala na textech a fotografiích přes tři roky. Eliška Vrbová zpracovávala grafickou část knihy a její sestra Anna Vrbová upravovala dialekty jednotlivých pamětníků. Různé přízvuky, nářečí, i jazyky. I to dotváří pestrobarevný obraz života v Rotavě.

Post Bellum a projekt Paměť národa:

Post Bellum je nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Založila ji skupina českých novinářů a historiků, kteří se potkávali na tiskových konferencích a výročních pietních akcích a byli přesvědčeni, že pamětníci musí dostat příležitost svůj příběh vyprávět vcelku, souvisle a detailně. Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť národa, sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Dnes sbírka čítá tisíce zpracovaných pamětníků a jako internetový archiv je přístupná široké veřejnosti.

Strategickými partnery a spolutvůrci Paměti národa jsou Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas.

Pohnuté novodobé československé dějiny jsou v knize zachyceny ve vyprávění lidí, kteří se v průběhu let do Rotavy dostali doslova z různých koutů republiky. I to vytváří na první dojem nesourodost Rotavy. Jak architektonickou, tak v mezilidských vztazích.

Autorka se navzdory tomu snaží ukázat všem v Rotavě, že ve skutečnosti sdílí společný prostor. Nejzajímavější bylo podle ní zjištění, že v Rotavě lidé po dlouhá desetiletí žijí jakoby odděleně. Každý ve svém světě, ve svojí bublině. Například starší německé obyvatelstvo zůstává zakonzervováno v poválečných letech.

V knize, stejně tak jako v životě, nechybí třeba napínavý až mystický příběh možná s kriminálním pozadím. Odehrál se v Rotavě v 70. letech a v knize o možné oběti zločinu vypráví vdova záhadně zemřelého. V příběhu hraje hlavní roli tajemné jezírko. Víc nebudeme prozrazovat. Napínavých příběhů je v knize samozřejmě mnohem víc. Hlavní je ale autentičnost jejich vypravěčů, obyvatel Rotavy.

Úryvek z knihy Kdo tu všechno byl

„Babička bydlela přímo nad Švajgrákem, v bílým domě, hned u lesa. Moje máma se tam narodila. Jako malá holka jsem k babičce a dědovi chodila moc ráda. Měli studánku a psa, to se mi líbilo. Vždycky jsem na cestu dostala kočárek s panenkou, ale nesměli mně do něj dát vajíčka, protože když panenka brečela, tak jsem kočárkem hutně plácala, a babičce jsem kolikrát přivezla míchanici. Dřív tam nebyl vodovod a v kuchyni stály vyrovnaný kýbly s vodou. Panenku špinavou vod vajíček jsem vykoupala v těch kýblech, takže se ta voda mohla vylít. S babičkou jsme si moc nerozuměly, protože ona nemluvila česky, to byla německá rodina sakumprásk. Já zas neuměla německy. Mamka se se mnou německy mluvit bála, protože si po tej válce dost vytrpěla. Když jsme třeba přišly do obchodu, tak se ženské do mamky strefovaly, že neumí pořádně česky nebo že je Němka. Bylo to nefér, protože máma nikomu neublížila, a některý lidi, který jí nesahali ani po kolena, si dovolili, co si dovolili. Navíc jsme tu byly dost samy, protože táta, kterej byl Čech a moh by nás chránit, byl často dlouho pryč za prací, takže bylo vobčas smutno. Já si to nepamatuju, ale naši řikali, že když na mě máma začala německy, řekla jsem jí: „Mluv pořádně.“ Němčinu jsem se začala učit až ve škole, v pátej třídě, když se na ni přihlásily děti z Glasbergu. Uměly totiž mluvit, ale neuměly pravopis, a mě vzaly spolu. Mamka mi s tim pak doma pomáhala. Nevidim to tu jako „zdivočelou zemi“, beru to tak, jak to je, žiju zkrátka u hranic.“