Kouzelné dárky z pouti
Z poutí na svatá místa si věřící po celá staletí přinášeli nejrůznější pouťové zboží. Vedle sladkostí a jiných dárků to byly zvláštní amulety, které měly mít nadpřirozenou moc.
Devocionálie
V tradici katolické církve po celá staletí žijí devocionálie, předměty, které vyjadřují osobní zbožnost. Výraz pochází z latinského devotio (zaslíbení či obětování). Jako nositelé „posvátného“ plní ochrannou, léčivou, blahonosnou i upomínkovou funkci. Mísí se v nich náboženství se starými věrskými představami.
Magická síla devocionálií byla umocňována dotykem s posvátným předmětem, třeba zázračným vyobrazením na poutním místě. Devocionálie se zhotovovaly podomácku, ale i v klášterních dílnách či sériově v manufakturách. Staly se předmětem obchodu v okolí poutních míst. Většinou měly podobu drobností, jako byly medaile, křížky a škapulíře, zčásti šlo o předměty, které zdobily interiéry nebo exteriéry domů, např. domovní požehnání či výklenkové plastiky.
Svaté obrázky
Podle etnografky Alexandry Zvonařové se velké oblibě u účastníků poutí těšily svaté obrázky. Ty provázely naše předky od kolébky až ke hrobu. Lidé je vystavovali ve svatém koutě, zvláštním místě v obytné světnici. Někdy je připevňovali na dveře domu, na vrata hospodářského stavení nebo na víko truhly, jako třeba hlavní hrdinka v románu Babička Boženy Němcové.
Drobné jednostranné, nebo oboustranné tisky zobrazovaly křesťanské symboly, podobizny Krista, Panny Marie a dalších světců nebo zázračné sochy a obrazy spojené s konkrétními poutními místy. Lidé věřili, že svaté obrázky mají léčivou moc. Nemocní si je přikládali na bolavá místa nebo je vkládali do obvazů.
Zvláštní byly tzv. polykací obrázky, používané při bolestech v krku, zimnici a souchotinách. Léčil se jimi i dobytek. Takové obrázky se tiskly na arších a bylo možné je zakoupit vcelku a v případě potřeby odstřihávat. Byly velmi drobné, obvykle jen asi půl centimetru na výšku i na šířku.
Svaté délky
Zvláštním amuletem byla svatá délka. Jednalo se o zpředmětnění Ježíše Krista, Panny Marie a dalších světců. Kristova délka byla devocionálií vztahující se k předpokládané, „pravé“ výšce těla Ježíše Krista. Přesná míra byla totiž věřícími chápána jako zastoupení a zpředmětnění Krista, měla tedy stejnou moc a sílu.
V lidovém prostředí Kristovu délku představovaly posvěcené latě, provázky, papírové a hedvábné proužky, popsané nebo potištěné modlitbami a magickými znaky, zhotovené v domnělém měřítku 1:1. Svinuté pásky nosili lidé v podpaždí, kolem krku či na prsou, rodičky se jimi opásaly před porodem a latě umísťovali hospodáři jako ochranu proti blesku do domovních krovů. Podobně existovaly mariánské délky či svaté délky vztahující se k ostatním světcům.
Škapulíře
K ochraně proti úmrtí, nemocem, přírodním živlům i nadpřirozeným silám byly určeny škapulíře. Měly podobu dvou čtvercových textilních kousků spojených tkanicemi či provázky. Šily se často z několika vrstev látky. Nosily se na hrudi a na šíji, obvykle na holém těle. Vnější strany zdobily výšivky či potisky, nejčastěji s motivy Panny Marie Škapulířové (neboli Madony Karmelské), sv. Anastáze, sv. Josefa, sv. Františka a Srdce Ježíšova. Jiné škapulíře měly tvar textilního pouzdra, které se nosilo kolem krku nebo vkládalo pod polštář. Tento typ obvykle skrýval drobné tisky s magickými znaky, relikvie, sušené byliny a další magické předměty dovezené z poutních míst.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu


Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?