Lesníci na Šumavě před 200 lety nevěděli, že zalesňovat nemusí

Už na začátku 19. století se v českých zemích začal obchod se dřívím rozvíjet. Byl to velmi zajímavý obchodní artikl. Majitel lesa nepotřeboval kromě dřevorubce a odvozu vůbec nic. Klidně nechal vykácet to, co chtěl, bez jakýchkoli regulací. Přesto si už tehdy majitelé uvědomovali, že pokud mají mít zisk z lesů i jejich potomci, musí zalesňovat.

„Sadbové zalesnění právě začínalo na konci 18. a začátkem 19. století, ale na Šumavě nemělo cenu je dělat do roku 1870. Protože se ve spoustě lesů páslo. Tam byla tzv. služebnost, kterou měli původní obyvatelé – Králováci. Takže když Schwarzenberg koupil lesy, tak je koupil i se služebností, s povinností jim umožnit na nějaké ploše pást v lese. Což lesníci vždy považovali za špatnou věc. Jednak, že dobytek okousává zmlazení a druhá věc je to, že tam nemá smysl cokoli zasadit, protože to dobytek zničí. Takže se začalo sázet až v okamžiku, kdy bylo jasné, že se tam nebude pást," seznamuje s historickými zkušenostmi ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Ne, že by se tam nic nedělalo. Naopak, lesníci sbírali šišky, luštili semena a dělníci osévali vybrané plochy. A zkoušeli to i tam, kde se páslo. Neznamená to však, že by se takto zalesňovala celá Šumava, na většině plochy totiž už tehdy rostlo přirozené zmlazení lesa. A nutno říci, že i místa, která byla osévaná semeny, nemůžeme považovat za plně hospodářské lesy, v tom dnešním slova smyslu.

„Upřímně řečeno nejsme schopni odlišit, co tady dnes roste z toho, co se vysemenilo samo ze šišek a co tady vyrostlo z osívání. Naše současná zkušenost je, že z toho, co nakonec v lese roste, je z toho, co vysázíme, tak kolem pěti až třiceti procent, výjimečně víc. Ale většinou to přirozená obnova převálcuje," dodává Pavel Hubený.

Je také nutné připomenout, že se jednalo o setí a ne o sázení, které se uplatňuje dnes. Tedy člověk i v tomto případě byl pouze prostředníkem mezi matečním stromem z okolí, z kterého sebral semeno a pak jej rozhodil po okolí.