Loket, píď nebo látro - znáte staré míry a váhy?

Vývoj jednotek, které v minulosti vyjadřovaly míry a váhy, byl v Evropě i u nás poměrně dlouho nesourodý a místně a historicky podmíněný. Tzv. metrologické systémy se i v Čechách lišily podle místní tradice a zvyklostí v jednotlivých tržních okruzích. Výjimečné nebyly ani značné rozdíly v sousedních městech či panstvích, což bylo pochopitelně na překážku vzájemnému obchodu.

Královský tržní dohled

Nejednotnost měr a vah vedla ke snahám o jejich sjednocení, ať už nařízením panovníka (poprvé výnosem Přemysla Otakara II. z roku 1268), nebo přirozeným sjednocováním měr a vah s jednotkami významných tržních a správních středisek, jako byly ve středověku Praha, Cheb, Brno, Olomouc či Vratislav.

Ach, kdyby byly Čechy jako Morava

Poměrně ucelený přehled o užívaných mírách a váhách v Čechách před koncem 15. století podal kronikář Václav Hájek z Libočan. Od století 17. byly nejužívanější české zemské míry zachyceny spisem Šimona Podolského z Podolí. Trvale odlišná byla situace na Chebsku a ve Slezsku. Na Moravě platil od roku 1600 olomoucký měrný systém, který měl blízko k tomu vídeňskému. K zásadnímu sjednocení měr a vah došlo v českých zemích teprve v 18. století. Ještě dlouho však byly zejména na venkově užívány staré míry a zůstávají zachyceny i ve folkloru.

Čtěte také

Koše, nůše, opálky – lokte, pídě, prsty

Běžné potřebě často postačovalo jen hrubé měření a vážení (respektivě spíše odhadování) pomocí košů, nůší, opálek, džbánů, hrnců, sudů, věder nebo puten, jejichž rozměry byly přizpůsobeny produktům, které se v nich přenášely, uchovávaly a konzervovaly. Vycházely z tzv. přirozených měr, kdysi odvozovaných od průměrných rozměrů lidského těla. Základem byl loket, který se dělil na tři pídě (cca 0,197 m) po deseti prstech (0,0197 m). Čtyři prsty tvořily dlaň (0,0788 m) a sedm a půl dlaně již zmíněný loket. Na počátku 14. století přibyla další základní míra, totiž provazec, o 52 loktech (30,753 m).

Látro? Co by kamenem dohodil

Pro českou lidovou kulturu mají ale největší význam délkové míry užívané v 17. – 19. století, tedy tzv. český a olomoucký resp. vídeňský metrologický systém. Byly to: čárka (0,002 m), palec (0,025 m), stopa (0,296 m), loket (který měl 24 palců, 0,5914 m), sáh (3 lokty, 1,774 m), látro (4 lokty, 2,366 m), prut (2 látra, 4,731 m), provazec (52 loktů, 30,753 m) a míle (365 provazců, 11 224,772 m).

K dokonání všech zmatků však vedle těchto základních jednotek existovaly ještě desítky a stovky různě pojmenovaných měr dalších. Užívalo se i pouhých odhadů a měr určovaných výkonem či pohybem (např. krok, dvojkrok, dokonce i hod kamenem, dolet šípu nebo vrh oštěpem).

Zač je čeho loket

Kontrola správné míry uznanými měřidly byla zpočátku výhradní záležitostí městských trhů a obchodníků. Ve městech se přesné míry (tzv. etalony, např. lokty či měřice) zveřejňovaly vně nebo uvnitř veřejných budov, zejména radnic a kostelů. Míru lokte lze někdy nalézt také vyznačenou zářezem na hraně selských stolů. Rovněž míry truhel a skříní se v dochovaných soupisech pozůstalostí od 18. století udávají právě v loktech.

Ludolfovo pí

Zvláštní měrné soustavy užívala dokonce jednotlivá řemesla a živnosti a mnohdy se každý druh zboží počítal, vážil a měřil jinak, i když jednotky se nazývaly stejně. To je třeba mít na zřeteli při převodech starých měr a vah. Také samotný způsob měření byl značně různorodý: Krojoví krejčí brali běžně míru na provázek, který uzlovali na objem hrudi, pasu, boků, délku paže, nohou apod. Ševci měřili řemínkem, švadleny stužkou nebo tkanicí, ale záložky se udávaly např. i na tři prsty nebo na dlaň. Kováři brali míru na obruč kola dokonce slámkou, lýkem nebo dlouhým stéblem trávy, podobně jako bednáři na kování sudů. Brzy však ovládli počet s Ludolfovým číslem, které měli poznamenáno v dílnách na stěně.

Staré míry v oku

Mnozí řemeslníci, určitě kováři, bednáři, tesaři, hrnčíři, džbánkaři, truhláři, zedníci i krejčí, mívali míru tzv. v oku a měřidly jen odhad více méně kontrolovali. Ku prospěchu zákazníků přidávali určité procento délky, tzv. příměrek neboli „naděl Bůh“. Řadu dalších zvláštních měr známe z hornictví, hutnictví, sklářství a z lesního hospodářství.